V naší obci stojí jeden velmi podivný dům

Zase jsem ho soustředěně pozoroval a přemýšlel, jak bych se jen mohl dostat dovnitř.

Ten zvláštní dům mě lákal odjaktěživa. Na první pohled na něm možná nenajdete nic neobvyklého až na to, že je oproti ostatním skutečně obrovský. Mezi lidmi se říká, že uvnitř straší a žijí zlí duchové. Ale kdo by takovým báchorkám věřil! Jenže když je člověk slýchá odmalička, je to pro kluka něco jako výzva. Možná, když jsem byl menší, naháněl mi hrůzu, ale teď už jen strašlivou zvědavost. Kdybych tam jen mohl nakouknout! Jen malinko nahlédnout do oken… A kdybych přeci jen se dostal dovnitř, neztratil bych odvahu a přespal alespoň na jednu noc?

Když scházíme s Vojtou z kopce dolů směrem k hospodě Na křižovatce, stojí právě hned vedle ní. Snažím se najít skulinku ve škvíře v oknech, protože ty z přízemí jsou přibité dřevěnými deskami, a do vyššího patra se bohužel nenatáhnu. Zvenčí ho mám pečlivě vypozorovaný, a tak si všimnu každé drobné změny. Třeba jak se postupně odloupává omítka. Nebo jako dneska to prasklé okno. Skla jsou zde neuvěřitelně tenká, jako by byla jen z průhledného papíru. Divím se, že při včerejším vichru se nevysklila všechna.

Včera to opravdu pořádně fičelo. Schválně jsme večer s Vojtou vyběhli na zahradu a postavili se k větru zády. Strkal do nás své fičavé kopance, až jsme ani nedokázali pevně stát na místě a museli jsme se chtě nechtě posouvat nohama vpřed. A pak jsme se k němu otočili čelem a soutěžili, kdo to dýl ustojí. Vojta je menší. Je mu teprve osm a půl. Po chvíli se svalil jako do peřin. Tak silný vítr to byl!

Mamka nás ale brzy zavolala zpátky.

„Tohle není počasí na hraní!“ zlobila se. A právě včas. Sotva jsme zalezli do kuchyně, spatřili jsme za okny, jak se na dvorku vyvrátil smrk. Ležel se všemi kořeny venku jako padlý voják. Poprvé jsem tak mohl vidět, jak doopravdy vypadá úplně celý strom. Dost smutně. Jako by byl jen obrázek v knížce. Bylo mi ho líto. Každé Vánoce jsme ho na zahradě zdobili jako náš venkovní vánoční stromek. A když napadl sníh, postavili jsme kolem něho sněhové jesličky.

„Může ho táta zachránit?“ zeptal jsem se mamky.

Zakroutila hlavou. „Pochybuji, Vašíku, to by musel mít jeřáb. Kdybys ten strom chtěl zachránit, musel bys ho nejprve zvednout a pak zasadit zpátky do hlíny. A už je tak vzrostlý, že to nikdo nesvedeme.“

Strašný. Díval jsem se přes sklo na náš milý stromek, zatímco kolem poletovalo vše, co vítr popadl a odmítl pustit. Různé větvičky a odpadky, které byly dříve v popelnici. Ale ta neměla pořádně dovřené víko. Dokonce hadice na zalévání vody se začala zvedat jako zdivočelý obří plastový had, který se odvážil bojovat s tím otravným zabijáckým vichrem.

Měl jsem pocit, že s pádem toho stromu skončilo veškeré kouzlo našich Vánoc. Vím, že je teprve říjen a Vánoce jsou ještě daleko, ale něco uvnitř se ve mně zlomilo a rozhodlo, že Vánoce už ani slavit nechci. Bez něho to nebude ono. Prostě k tomu patří, a když už není mezi námi, nechci je.

Nejen dárky jsou důležité. O Vánocích má být všechno tak jako vždycky. Od toho jsou tradice. Všichni máme být pohromadě! Já, Vojta, mamka s taťkou, pes Dumbo a i ten náš vánoční strom. Nikdo nesmí chybět. Jinak je to smutný. A Vánoce si nezaslouží, aby byly smutný.

Po tvářích mi stékaly slzy, ale nikomu jsem je nechtěl ukázat. Nechci, aby to věděli. Určitě by si mysleli, že pláču pro blbosti, a nebo bych slyšel uštěpačnou poznámku, že kluci přece nebrečí. S tím teda nesouhlasím. Za prvý – tohle není žádná blbost. A za druhý – všichni lidé na celé planetě můžou brečet. Jinak by se jim přece nemohly v očích dělat slzy. Tak to je. A někdy prostě smutek chce ven. Odtéct pryč. Jako když do řeky napadají malé větvičky a popadané podzimní listí. Ví, že to musí pryč, protože jinak by ji to ucpalo a život v ní by zanikl. A tak je odplaví, jako slzy odplavují bolest.

Druhý den, tedy vlastně dneska v neděli, když jsme ráno vstali, jsme hned na zahradě uviděli celou tu strašnou spoušť. Táta vzal hrábě a shraboval, co šlo, a mamka naproti k němu přivezla kolečko, aby to měl kam odkládat. Pak taky oba dlouho stáli u padlého smrku. Mamka držela taťku kolem pasu a měla položenou hlavu u jeho ramene. Táta je o hodně vyšší, má dlouhé ruce a široké dlaně. Asi největší, co jsem kdy viděl. Moje i mámina dlaň se v jeho docela ztrácí.

Táta něco ukazoval rukama ve vzduchu a pak z kapsy vytáhl mobil. A s někým mluvil. Asi se sousedem Karlem a určitě se domlouvali, že spolu ten strom rozřežou na polena na topení.

Na to se opravdu dívat nebudu. A tak jsme našim řekli, že se jdeme projít po obci.

„Chcete si prohlédnout tu kalamitu, že jo, kluci?“ zeptala se mamka.

„Kdyby bylo někde stržené vedení, hlavně na něj nesahejte!“ zdůraznil taťka.

„To by nás ani nenapadlo,“ dodal Vojta. Ale já jsem si teda vůbec nebyl jistý, že kdyby nám to neřekli, že bychom si nesáhli. Mě by teda nenapadlo, že dráty, co leží na zemi, jsou nebezpečný. Mě by jen napadlo, že by se určitě mohly hodit.

A tak jsme vyšli za branku po silnici dolů k hospodě Na křižovatce. V naší obci nejsou chodníky, ale moc aut tu taky nejezdí. Takže nám to nevadí. Ale lidé chodníky chtějí. Pořád se o tom mluví.

Přišli jsme až k tomu zvláštnímu domu. Nebylo kam spěchat. A tak jsem řekl Vojtovi: „Podíváme se dovnitř?“

„Jak to jako myslíš?“ zamračil se. „To přece nemůžeš jen tak vlízt někomu do baráku.“

Jenže já jsem byl naštvaný z toho, co ta bouřka způsobila, a protože jsem věděl, že jsem se vždycky chtěl do toho domu podívat, ta zlost mi pomohla se rozhodnout, že dneska se to stane.

„Ale tady přece nikdo nebydlí,“ řekl jsem.

„A jak tohle můžeš vědět?“

„Vždyť se podívej! Jsou tu zabedněná okna,“ ukázal jsem na přízemí.

„Ale to přece nemusí znamenat, že tam nikdo nebydlí. Třeba jen nechce, aby mu tam lidé nakukovali.“

„A viděl jsi vůbec někdy někoho, že by z toho domu vycházel? Nebo šel dovnitř?“ opáčil jsem. „A hele!“ ukázal jsem na rezatou rouru připevněnou na dřevěné oprýskané brance. Měla sloužit jako schránka. Byla nacpaná srolovanými letáky a další mokré byly všude možně pohozené po okolí. „Kdo ví, jak dlouho tady ta pošta je! Kdyby tu někdo bydlel, už by si ji dávno vyzvednul!“

Vojta ode mě ustoupil o dva kroky.

„Bojíš se, viď?“ zeptal jsem se.

„To se teda nebojím!“ rozčílil se. „Ale…“

„Ale co?!“

Oba jsme věděli, že to není správný. To nám nemusí nikdo říkat. Ale já jsem byl pořádně rozčílený a zvědavý. A domů se mi nechtělo. A tenhle dům mě lákal odjaktěživa. Vždyť je opuštěný! Komu to bude vadit, když se dovnitř podívám! Komu?

„Vojto, já tam nehodlám nic rozbít nebo ukrást. Nic z toho! Jen chci vědět, jak je to doopravdy!“

POKRAČOVÁNÍ zde

Martina Boučková