Oběť hněv nenasytí a bohy nesmíří. S každou další jen roste chuť…

Pokračování příběhu z knihy KRÁLOVSTVÍ LOUTEK. Předchozí kapitola zde.

Více o knize – zde.

Avarus se rozhodl uspořádat ke svým čtrnáctým narozeninám první bojové slavnosti s názvem „Zabij si svou chobotnici“, které se měly od té doby konat každý rok ve stejný čas. Nechal vyrobit na desítky kostýmů ve tvaru nenáviděné nestvůry, do níž pak jeho sluhové oblékli caprapusy, což jsou místní hojně rozšířená zvířata. Vypadají jako zajíci s velkýma ušima vlajícíma dozadu. Na čele mají dva menší růžky a na nohách kopýtka a velcí jsou asi jako středně vysoký pes. Možná připomínají kůzlata nebo zajíce, od každého jako by si kousek propůjčila. Caprapusové jsou divocí a často loveni pro své měkké maso a hebký kožíšek. A obyvatelé Orbisu se k nim nechovají zrovna přátelsky.

Navíc tato nová slavnost přinesla těmto zvířatům ještě další ránu už tak do jejich nešťastného života, plného strachu před lovci. Odchycení jedinci oblečení do kostýmů chobotnice byli pak vehnáni do uzavřeného prostoru obecních pastvin. Jakmile se otevřely brány obrovských klecí, v nichž byli namačkáni přes sebe, vyrazili caprapusové tryskem vpřed. Nedbali na to, že jsou jak panenky oblečeni do umělých kožíšků a že po trávě skáčou přišitá chapadla. Hlavně se snažili utéct před jistou smrtí.

Jenže lovci včele s nejvíce po krvi lačnícím Avarovi se po chvíli za nimi kvapem vydali na svých koních. V rukách drželi kuše, jiní šípy s lukem a střileli po vyplašených zvířatech, co jim síly stačily. Stalo se i, že zbloudilý hrot se zapíchl do svaloviny cválajícího oře, který spolu s jezdcem upadli na zem. Naštěstí tomuto koni byl život zachráněn a jezdec, vznešený pán Aenean, utrpěl jen pár odřenin.

To však nijak nezabránilo tomu, že do dvou hodin bylo pobito na devadesát caprapusů. Ostatní, kteří si myslili, že si zachránili svůj holý život, pak stejně byli na konci lapeni do sítě, táhnoucí se od kraje ke kraji po celé délce výběhu a již přidržovali zbrojnoši na koních, postupující krok za krokem, aby caprapusové neměli možnost jakéhokoliv úhybného manévru za svobodou.

Žádný nebyl uchráněn. A ačkoliv se jednalo o strašná vražedná jatka nebohých zvířat, právě díky tomu, že byla převlečena do kostýmů nenáviděné chobotnice, prostý lid jásal, přál jim smrt a Avara obdivoval a uctíval za jeho zřejmé gesto pomstít smrt milované vládkyně.

Honorus sklidil posměšné bučení a házení rajčat na tribunu, když se snažil poddaným vysvětlit, že celá tato bojová slavnost je jen nespravedlivou jednostrannou válkou silnějších proti slabším.

„Konáme ještě horší skutky, než za které viníme chobotnici v jeskyni Temného rytíře. Mstít se na malých býložravcích, kteří nemají s celou tragickou událostí nic společného, není žádný hrdinský čin. Je to jen ubohá vražda.“

Nic naplat. Akce „Zabij si svou chobotnici“ získala velké obliby a celé dvě strany v novinách „Orbisův zpravodaj“.

Tehdy přistoupil Honorus ke svému otci, stále se vyhýbajícímu veřejnosti a zasmušile si prohlížející obraz své zesnulé ženy v životní velikosti.

„Otče, nelíbí se mi, co se tu v zemi děje. Co ty si myslíš o honbě za caprapusy?“

Viděl, jak nešťastně k němu pohlédl, jako by si vůbec nepřál být vyrušovaný. Jako by po celou dobu vedl jen jakýsi vnitřní rozhovor s obrazem své milované. Díval se do její tváře, a pokud spolu doopravdy dokázali hovořit, bylo to jen mezi nimi. Ani jedno slovo nevyšlo navenek.

„Co jsi pravil, synu? Nic nevím o žádné honbě za caprapusy.“

„Řekni mi ještě, co si pamatuješ z oné události?“ vrátil se s otázkou tam, kde zůstaly i vládcovy stále oživované vzpomínky.

„Nebylo toho tehdy v novinách a kronice už dost?“

„Chci to slyšet od tebe. Tehdy jsem byl ještě malý chlapec. A za pár měsíců mi bude patnáct roků.“

„Víš, synu, já stále nemohu zapomenout, jak tam seděla. Jako by tam už ani duší nebyla. Seděla, držela pohár ve výši svých očí. Přitom nikoho naproti sobě neměla.“

Když odešel z jeho komnaty, vydal se Honorus znovu po kronikách a zpravodajích pátrat po co nejvíce informacích po tehdejší nešťastné události. Nechápal, z jakého důvodu jeho matka strnule seděla a nebála se bouře. Jako by o ní snad ani nevěděla.

Na místo toho našel zajímavý článek v meterologickém zpravodaji, který popisoval značně neobvyklý úkaz. V celé oblasti i po mnoho desítek kilometrů na všechny světové strany dále bylo tehdy nádherné poklidné počasí: slunečno, nebe bez mraků. Jen zde v místech, kudy projížděla vládcova loď, řádila nelítostná vichřice, jakou nikdo nepamatuje už desítky let. Podle stupnice kontradmirála Francise Beauforta ji bylo možné označit stupněm deset, charakteristickým pro velmi vysoké vlnové hory, které se snadno lámou a valí, zatímco moře je díky pěně celé bílé. Na tisíce zlámaných vodních prutů znemožňuje viditelnost. Přesně, jak otec popisoval.

Jak je možné, že takové kruté počasí zavládlo jen tady? Ptal se sám sebe. Co to mohlo způsobit?

Avarus však byl myšlenkami docela někde jinde.

A bylo již patrné všem, nejen služebnictvu, jak rychle najednou sklízí úspěchy a slávu za svá nenávistí prosycená rozhodnutí. A stejně tak, že se mu stále více začínával prošedivělý alchymista Mendaceurus vlísávat do přízně. Ti dva byli čím dál častěji vidět pospolu a nejednou Mendaceurus mluvil jako by schválně šeptem, aby je nikdo další nemohl poslouchat. V jeho pohledu se zračila prohnanost; doslova připomínal ďáblova našeptávače.

„Brzy bude Vaší Milosti patnáct roků.“

„Tak. A konečně mě začne někdo brát vážně.“

„Vaši Milost nebere nikdo na lehkou váhu. Patříte k nejuznávanějším osobám v celém Orbisu. Ale abyste byl právě jen tou jedinou nejuznávanější, k tomu už vám chybí jen jeden krok.“

„Jaký máš na mysli?“

„Stát se vládcem celého Orbisu.“

„Stále je tu můj otec, na to nezapomínej.“

„To ano, můj pane. Ale podívejte se na celou situaci v co nejširším měřítku. Váš otec, vážený Imperius, už několik let jen posedává ve svých komnatách, straní se světu a ani nemá potuchy, co se kolem všechno děje.“

Avarus zpozorněl. „Ano, je stále nešťastný z matčiny smrti.“

„Sdílím s ním zármutek. Velice jsme si vaší matky vážili. Velice si i vážíme vašeho otce. Doposud neměl Orbis lepších vládců. Společně byli tím nejlepším pro celou zemi. Jak se jejich svazek oddělil, jako by i odešla všechna radost a schopnost vládnout. Možná by si váš otec zasloužil více odpočinku a rozjímání a mohl by tedy tuto náročnou povinnost předat právě vám.“

„A proč ne mému bratrovi?“

„Vás lid miluje. Váš bratr sklidil jen shnilá rajčata.“

Zatím Honorus ve svém pokoji zvedl sluchátko. Kov ho zastudil k boltci levého ucha, když vytáčel číslo do meterologického ústavu. Hledal autora tehdejšího příspěvku.

„To už nebude možné,“ ozvala se mladá žena na druhém konci. „Pan Tempestatibus už tu nepracuje.“

„A kde bych ho mohl najít? Rád bych si s ním pohovořil o jednom meterologickém fenoménu.“

„Tak to samozřejmě můžete i s některými dalšími kolegy z našeho ústavu.“

„A kdybych chtěl hovořit jen s panem Tempestatibem?“

„Je mi líto, pane, ale opravdu netuším, kde se náš bývalý kolega nachází. Přinejmenším vím, že na původní adrese již nebydlí. Pošta, kterou jsme se mu v posledních letech snažili několikrát doručit, se nám vrátila zpátky.“

Zatímco Honorus cítil jakési zvláštní vnitřní nepříjemné chvění, které mu našeptávalo, že „něco tu není v pořádku“, že nedává smysl, aby se počasí vzbouřilo proti člověku a už vůbec nevěřil na zlovolnost bohů, tak Avarus prožíval jiné vzrušující chvění: stále více v něm rostla zhoubně pyšná myšlenka, že by se mohl stát mocným vládcem Orbisu.

Následující kapitola: ZDE – Nenávist se snadno druží a sílí s každým člověkem

Martina Boučková

Oběť hněv nenasytí a bohy nesmíří. S každou další jen roste chuť…