Šťastné a veselé v Adventním kalendáři

Nahlédněte do povídky, která byla publikována v Adventním kalendáři povídek pro zimní nečas (Brk 2021)

Když se mě holky v kuchyňce zeptaly, co bych si přála k Vánocům, pokrčila jsem rameny a tvářila se chladně.

„Copak ty doopravdy nic nechceš?“ propichovaly mě pohledem.

„Je ještě brzy,“ vymlouvala jsem se. Ale věřte si tomu, když z regálů vykukují vánoční trháky a reklamy křičí na poplach, abychom včas objednávali. Marně jsem si namlouvala, že to se mnou nic nedělá, že stejně skončím v pyžamu pod peřinou, pustím si romantický film a schroupu pytlík brambůrek. Žádný salát, kapr, ani stromeček! Je mi třicet a bydlím sama. Jsem prostě jen dospělá samostatná ženská, které se nechce za rodiči, protože bych to zase slízla: vnoučata na stromech nerostou.

Jenže se to všechno semlelo jinak. Když jsem v té předvánoční deziluzi stála u regálu s vínem, abych si vybrala nenáročného společníka v akci, něco mě prudce vyrušilo. Jakýsi chlápek v mírném předklonu louskal etikety a přitom mě odstrčil svým pozadím. V regálech to zacinkalo a mně píchlo u srdce z představy, že by se ta hora skla sesypala. Narovnal se, aby si mě zamračeným pohledem změřil, jako by to snad byla moje chyba, a místo omluvy řekl: „Dovolíte?“

„Ale já…“

Nejspíš jsem pro muže neviditelná, co nadělám. Vrcholem bylo, když se znovu otočil: „Vy tu pracujete?“ Než mě napadly štiplavé odpovědi, které stejně přijdou na mysl, až když už je dávno po všem, pokračoval. „Mohla byste mi poradit?  Jaké víno bych měl vybrat rodičům k výročí svatby?“

„Drahé!“ odsekla jsem a měla se k odchodu. Za rohem jsem si však uvědomila, že ve vozíku stále nemám žádnou lahvinku, a tak jsem celý regál obešla z vnějšku, abych se do uličky vrátila – jako by nic – z druhé strany. Nakoukla jsem a na koho myslíte, že jsem hned z kraje nenarazila? Přesně. A teď zpředu. Pro ten pohled, který mi opětoval, bych se nejradši propadla hluboko pod zem. Nadzvedl obočí, na čele se mu vyrýsovaly obloučky jako mořské vlnky, a z jeho očí bylo jasně čitelné: „Jako vážně? Jako vážně vážně vážně?!“

Večer jsem si vínem chtěla vygumovat vzpomínku, jakž takž se mi to povedlo, protože už jsem na to brzy nemyslela. Vždyť to ani nebylo důležité, že? Kdyby se mi začátkem prosince nestal další trapas. V šatně na plavečáku jsem z kabelky vyndávala přívěšek s klíčemi a permanentkou, když se mi utrhlo  ouško plastového krytu a permice spadla na zem. Než jsem se shýbla, ty dvě holčičky, co se v té samé uličce honily, doběhly akorát tak ke mně a první se po plastovém krytu sklouzla jako po banánové slupce. Rozplácla se, ječela, zatímco permice někam zasvištěla.

Samozřejmě v tu chvíli se zpoza rohu objevila jejich matka a pro změnu začala křičet na mě, co se jako stalo. Neměla jsem sílu to s nimi řešit, hlavně jsem musela najít permici. Poklekla jsem na čtyři a nahlížela doleva a doprava pod lavičky a skříňky. Ale nikde jsem ji neviděla. Až se mi v dálce přes chodbu asi tři metry ode mě zablýskla. Po čtyřech jako dobře vycvičený lovecký pes jsem se doplazila k místu a stačilo jen natáhnout ruku a měla bych ji. Plán to byl dokonalý, přímý, jednoduchý. Dokud jsem čelem nenarazila do něčí nohy. Překročila jsem nejen společenské tabu, ale dokonce i uličku z dámských do pánských šatech. Pomalu jsem zvedla hlavu. Z pohledu zespoda vypadal jako obr.

„Vy mě sledujete?“ zeptal se. Byla bych schopna odpřísáhnout, že jsem ho životě neviděla.

„Ne,“ odpovídala jsem z výšky jeho kolen. „Spadla mi tam permanentka.“

„V pánské šatně? Vy se zde převlékáte?“ podivil se. Tak jsem hned natáhla ruku pod lavičku a vyndala permici, abych mohla podat důkaz, že do pánských šaten nechodím zbůhdarma. Ve stoje, kdy se mi znovu lehce odkrvil mozek, mi došlo, že jsem tu tvář už dříve viděla. Jasně. V supermarketu. U lahví vína. Tiskl rty, mračil se a čekal na odpověď. Na původní otázku.

„Já vás ale nešpehuju.“

„Vážně? Takže jste tu náhodou?“

„Ale to ta permice.“

„Aha… A minulý týden v tom knihkupectví? Co tam se vám pro změnu zakutálelo?“

Vykulila jsem oči. Jak ví, že se mi v obchodě vysypala peněženka a já se ohýbala pro platební kartu?

„Ale já…“

„Mně už to připadá jako záměr,“ podotkl.

Z plavečáku jsem odcházela s jeho telefonním číslem a domluvenou schůzkou na večeři, prý abych ho už nemusela šmírovat.

Venku mrzlo, až to štípalo. Měla jsem nasazenou čepici skoro až do očí, ale i přesto jsem cítila, jak mi červenají uši i tváře. Kabát se zvednutým límcem, abych se aspoň trochu uchránila. Ale šálu jsem nechala doma, což byla při těchto krutých mrazech hloupost. Mohla jsem si tu hlavu ofáčovat jako mumie a bylo by mi líp. Jenže bylo pozdě o tom teď přemýšlet. Do restaurace jsem navzdory původně dokonalému makeupu dorazila rudá jako rajče a ruce se mi třásly zimou, že jsem nemohla v klidu udržet ani skleničku za stopku, aby se v ní víno netřáslo jako při tsunami.

Pokračování zde

Martina Boučková