Tajemství Ztraceného města – 1. část

Snažil se zadržet ostny svých kovových rukavic, co mu síly stačily, ale kameny se mu jen pod rukama drolily. Visel ve dvoumetrové hloubce z útesu, kam ho srazila pomsta boha uragánu. Bůh si myslel, že své dílo s úspěchem dokončil. Usoudil tak podle Flagranova křiku a následného hluku, který způsobil dopad valících se balvanů.

Ale rytíř Flagran se spíš jen jakousi vrtkavou štěstěnou neztratil v jámě duchů, z níž bylo na stometrovou hloubku cítit jejich smradlavý horký dech. Těšili se na čerstvou kořist, ale ta stále vytrvale bojovala o holý život. Vteřinu po vteřině však slábla; už nebylo čeho by se zachytil. Zapřel špičku boty do drobné škvíry. Chtěl se natáhnout výš, trochu doleva. Tam možná mohla být ještě naděje najít způsob, jak se vydrápat. Ucítil prudké škubnutí. Škvíra se propadla, tělo pádem dolů brousilo o hrubou stěnu skály. Rychle rejdil zornicemi, kde by se mohl znovu uchytit, kam by mohl zapíchnout kovové bodce. Deset, dvacet metrů. Nechtěl to vzdát.

Duchové s nadšením hučeli.

Pak ho znenadání cosi popadlo za řemen kabely, kterou měl přehozenou přes záda. Zhrozil se, že snad duchové na sebe naházeli skřety do živého žebříku. Byl připraven při takových chvílích vytasit nůž přivázaný k nártu, ale jen zlomek vteřiny stačil, aby si všiml, že ho svým tlustým drápem drží královský drak. Vznášel se s ním ve výšinách nad propastí a věděl, že stačí malá nepozornost nebo chyba a vysmýkne se snadno dolů. Z hloubi propasti by ho už nikdo nikdy nevysvobodil.

I kdyby královský drak slétl dolů a ohnivým dechem vše spálil, shořel by s ostatními. Vítr s ním cukal podle libosti, bylo podstatně těžší dotáhnout se k drakově noze a přichytit. Když se mu to nepovedlo, nemohl použít chvat směrem ze shora dolů, protože tak se otvíraly na rukavici bodce. Palcem stáhnul mechanický princip zpátky. Zkusil znovu, aby se vyškrábal až na hřbet a mohl se lépe držet.

Když tyto kousky předvádějí královští akrobati, vypadá to jako velmi snadná atrakce. Přemrští se přes kloub, který spojuje poslední článek s drápem, vyskočí a drží se drakovy končetiny. Rytíř Flagran okusil, že to ve skutečnosti vůbec není jednoduché. A jen doufal, že brzy přistanou. Letěli možná pět, šest, sedm minut, ale přišlo mu to jako celá věčnost. Přál si, aby se královský drak přiblížil k zemině, on by pak už jen seskočil s kotrmelcem dolů.

Radost ze záchrany života byla zčásti polovičním zklamáním.

Když drak slétl níž, bylo to akorát do železné ohrady, doživotního vězení pro nejtěžší zločince a vzpurné buřiče, kteří chtěli svrhnout královu moc.

Deset metrů po každé straně výšky. Na věžích strážci a na svých podstavcích hlídací draci. Byla to past.

„Nic jsem neudělal!“ křičel z hluboké vězeňské jámy, ale tam nahoru se to ozývalo jen jako skučení hladového vlka.

„Nerozumí ti, co říkáš,“ uklidňoval ho plácáním po zádech podsaditý muž. Zapáchal jako kravská mrva, měl sotva pět zubů a žádné vlasy. Za to vousy se mu kroutily až po břicho.

„Před chvílí mě chtěl bůh hromu shodit do jámy zatracení, a když už jsem si myslel, že jsem zachráněn, tak mě královský drak vrhne do věčného žaláře? Nevím, co je horší. Proč mi tedy pomáhal?“

„Tohle je horší,“ dodal chlapík. „Protože tady budeš umírat den za dnem, kdežto v jámě by právě rychlá smrt byla vysvobozením. Někdo chce, abys to neměl snadný.“

„Nemohou mě tu držet! Vždyť jsem nic neprovedl! Byl jsem vždy oddaný králi.“

„To bych tu moc nevykřikoval. Vidíš támhlety chlápky v rohu? Ti, co mají přes celý obličej vytetovanou pavučinu s pavoukem, jak leze po jejich zohyzděných tváří? Tak ti by za oddanost králi zabíjeli. Jestli chceš opravdu umřít rychle, stačí se před ně postavit a velebit našeho vládce. Za živa tě roztrhají.“

Rytíř Flagran smutně usedl na zem. Byl vyčerpaný, hladový, ale nejvíc ho trápila nespravedlnost, která nad ním byla vykonána bez možnosti obhajoby. Nenapadalo ho nic, čím by to mohl zapříčinit; jedinou možností musela být něčí zrada. Někdo se ho chtěl zbavit a užít si jeho utrpení.

Zpočátku si s každým východem slunce zaznamenával další nový den. Kamenem vyryl čáru do sloupu. Těch značek kolem bylo nespočet. Pomalu ztrácel chuť pokračovat, když sledoval další škrábance svých předchůdců a někteří ještě žijících, kteří se snažili stejným způsobem zaznamenat čas. Dokud jim nedošlo, že v těchto místech to nemá smysl. Čas tu nemá svou hodnotu. Čím víc si ho člověk uvědomoval, tím víc měl pocit ztráty a marnosti.

Dávno mu už narostly vousy, byl špinavý a zapáchal.

Sundal všechny kovové věci, rukavice, boty i přilbici, které se s lidským potem a mizernou hygienou neslučovaly. Splynul s ostatními. Pomalu zapomínal, že ho kdysi zajímal důvod, proč ho sem uvrhli. I jak se sem dostal. Všechno se rozplývalo. Minulost byla nepodstatná. Do doby, než do jámy na laně v koši, stejně jako podávali jídlo, neposlali mladého chlapce. Měl svázané ruce, nohy i ústa, jen z očí mu tekly slzy. Když dopadl na zem, pološílení čumilové se k němu vrhali.

„Zabraň jim, než ho rozsápou,“ zachrchlal podsaditý muž. Poslední dni se necítil dobře. Držel se za břicho, často rudnul a trpěl křečemi.

Rytíř se vehnal mezi tu natěšenou smečku, vtlačil se před chlapce a poskakoval kolem něho jako rozzuřená opice. Naštěstí muže nehnala ani tak agresivita, jako chuť se pobavit: nové maso, pojďme si to užít! Ale když viděli komický rytířův výstup, začali se jeden po druhém hlasitě smát. Řvali, z očí jim tekly slzy, chytali se za břicho a ukazovali na rytíře.

Ten byl chvíli z takové reakce v rozpacích, brzy ale využil situace ve svůj prospěch. Začal dělat větší a šílenější opičky, chlapi tleskali a hučeli jeden přes druhého: „Jsi šašek! Jsi lepší než královský šašek! A ten, co se zcvoknul, už stejně vůbec není vtipný. Však se na něj podívejte!“

Daleko od nich na zemi seděl muž, který si cosi vybíral mezi prsty na nohou, a pak to vkládal do úst. Když si uvědomil, že je středem pozornosti, začal se hlasitě vztekat, postavil se, popadl hroudy hlíny a házel je po posměváčcích. Ale ti nepřestávali, naopak jejich posměšky rostly. Bývalý královský šašek to nevydržel a rozlícený se vehnal mezi ně. Kousal, kopal, škrábal. Pak vylétla něčí pěst a šašek ležel bez hnutí na zádech.

Nikoho už nezajímal rytířův výstup, ani chlapec.

Rytíř Flagran ho chytl za svázané ruce a odtáhl k sobě do svého útočiště. Pro cizince to mohl být jen velký prostor ohraničený železnými vysokými mřížemi. Místní ho ale dokázali lépe identifikovat: každé místo mělo svůj název, majitele nebo funkci.

Rozvázal ho. Když mu povolil roubík z úst, chlapec vykřikl: „Musíme se odsud dostat pryč! Musíš mi pomoct!“

„Odtud ale žádná cesta nevede, chlapče.“

„Jmenuji se Eric, a promiň,“ odstoupil, „strašně smrdíš.“

„Brzy taky budeš,“ dodal smutně. S tím se mu začaly vracet vzpomínky. Jeho první den a i následující s ještě živou chutí bojovat za spravedlnost a vůlí dostat se ven. Jeho předchozí život: bohabojný královský rytíř, ochránce jeho Milosti a celé země. Píchlo ho tence, ale hluboko u srdce. Stalo se přesně to, co ten podsaditý Mates říkal: ztratil naprosto vše, včetně smyslu proč žít.

„Jenže já vím, kde je Ztracené město!“ vykřikl Eric.

Rytíř mu obratem zakryl ústa. „Psst, zbláznil ses? Tohle je nebezpečné. Všichni tady do jednoho jsou už šílení. Za taková slova tě mohou rozsápat.“

„Všichni?“ podivil se.

„Ano, už i já. Nikdo si tu neudrží zdravou mysl. Taky vím o Ztraceném městě…“

„Takže víš, kde se nachází?“

„Nejen to, byl jsem tam.“

„Ale já taky!“

Pokračování zde

Martina Boučková