Tajemství Ztraceného města – 4. část

Zařehtání koně je vyrušilo. Na zlomek vteřiny na sebe pohlédli a uskočili do křoví. Brzy ke kašně dorazili čtyři muži se čtyři koňmi a na každém z nich byly zavěšeny dva měchy z telecí kůže. Nabrali do nich vodu a sami také hojně pili. A svítili!

„Pokud na ně nezaútočíme, nic se nedozvíme,“ zašeptal chlapec.

„A jak to chceš udělat? My jsme dva a oni čtyři.“

„Ale máme draka.“

„Chceš riskovat, že prozradíš nejen nás, ale i to, že nejsi z královské rodiny a vlastníš přitom draka?“

„Já chci znát pravdu! Ty snad ne?“

„A nemůžeme najít jiný způsob?“

„Jaký jiný? Přijdeš k nim a zeptáš se jich? Stýská se ti po věčném žaláři?“

„Můžeme si vypůjčit jen jednoho z nich…“ mrkl na něj rytíř a zároveň přiložil ukazovák ke rtům, aby byl chlapec zticha. Následovaly jejich kroky. Muži napěchovali měchy a za hlomozu odcházeli pryč. Věděli, že nemá smysl na koně hned nasednout, protože je čeká prudší kamenitá cesta, kudy je lepší vést koně za uzdu, aby drželi směr, nebořily se mu nohy a nezpůsobil si zranění. Na vrcholu už bylo možné nasednout a odjet. Úzká cesta dovolovala, aby šel jeden za druhým. První se pustil do zpěvu. Ostatní se zasmáli. „Zase ta samá odrhovačka?“

„A co by ne?“ přerušil ten první zpěv. „Do kopců vždycky otroci zpívali tuhle…“

„Ale my přece nejsme a nikdy nebudeme ničí otroci.“

„Nemáš to na papíře, ale otrokem jsi. Musíš dělat to, co ti vladař nařídí, a já jsem za to rád, ale moje stará vždycky zuří. Takže nevím, jsem-li vladařův nebo ženin otrok, ale nikomu se holt nezavděčím.“

Chlapi se zasmáli a pustili se s ním do zpěvu.

„Zaber, chlape, zaber, máš před sebou ještě kus, chtěl bys už jít domů, máš před sebou ještě kus. Pokud padneš na kolena, pokud tohle všechno vzdáš, žádnou rozkoš nepoznáš. Zaber, chlape, zaber, máš před sebou ještě kus…“

Rytíř vyskočil z křoví, které lemovalo sráz. Chytl posledního v řadě, ucpal mu ústa pravicí a stáhl ho dolů. Tam ho popadl za nohy drak a vláčel ho po svahu pár desítek metrů dolů a pak nahoru a znovu, až muž ztratil pojem o tom, kde je nahoře a kde dole. Zbrojnoši ve zpěvu pokračovali, když se rytíř s chlapcem zastavili s čepelí nože těsně pod bradou zbrojnoše, který cestou přišel o meč a přilbici.

„Proč berete tu vodu!“ vykřikl Flagran. Nebyla to otázka, spíš povel k odpovědi.

„Nic vám neřeknu,“ bránil se zbrojnoš.

„Nevadí, řeknu svému drakovi, aby ti upálil jazyk, pak sebereme dalšího z tvých kamarádíčků. A stejně tak, pokud tě napadne křičet. Vidíš ho?“ ukázal na svého draka, který s otevřenou tlamou zíral na zbrojnoše. „Nemůže se dočkat, až mu dám rozkaz.“

„Počkejte, počkejte,“ koktal zbrojnoš. Flagran ho chytl pod krkem a nadzvedl do výšky svých očí. Sám byl překvapený, jakou měl sílu. „Nikdo nesmí vědět o Ztraceném městě kvůli té vodě. Znásobí vaši sílu a zabrání zranění. Pili jste ji, že jo? Už jste ji ochutnali? A za celou dobu ani škrábanec, je to tak?“

Oba na něho soustředěně zírali. Ano! Je to už nějaký měsíc, ale kdo by měl pojem o čase, kdy se poprvé napil. A i po dobu, co byl v žaláři, žádné oděrky, žádné rány, na duši trpěl, ale jeho fyzické tělo bylo silné.

„Nevydrží to napořád. Účinnost je pár měsíců, ale i tak to stačí, když se voda podá vojákům, co jdou do války s nepřítelem. Chápete, ne? Děláme to pro naši zemi. Pokud by se o té vodě někdo dozvěděl, třeba nepřítel, mohl by nás přemoci! Všechno jsem vám řekl. Pusťte mě.“

„Co s ním?“ zeptal se chlapec rytíře.

„Rozhodně nás vyzradí…“

„Ne, přísahám! Přisahám, neřeknu o vás ani slovo,“ žadonil zbrojnoš.

„Vyzradí, ale nám je to stejně fuk,“ zašklebil se Flagran. Pustil ho a spolu s Ericem nasedli na draka. Než vzlétl musel se ještě chůzí vymotat mezi stromovím. Letěli k chatrči osamělého bylinkáře. Před domem se posadili na pařezy, které měly sloužit jako provizorní židle.

„Co teď budeme dělat? Na jednu stranu měl ten královský poskok pravdu: když se o téhle vodě dozví nepřítel…“ řekl Eric.

„Ale nemůžou přece své vlastní lidi i ty nejvěrnější z nejvěrnějších jen tak bezdůvodně zavírat ve věčném žaláři! Co je to pak za spravedlnost, když ty dáš téhle zemi celou svou duši, všechen svůj čas a vůli a energii…“

„Bezpochyby, chci taky, aby spravedllnosti bylo učiněno za dost. Jen teď pro změnu jsem já v koncích, jak to udělat, abychom spíš neuškodili,“ smutněl Eric.

„Proč by jedna strana měla být ve výhodě. V boji má vládnout čest a ne se rozdávat falešné karty…“

„Jenže ve válce je pak ve výsledku vše povoleno.“

„Nebyli jsme lepší. I já jsem na králův příkaz zabíjel nevinné, protože voják musí plnit rozkazy. Vraždil jsem, abych vyčistil území. Pro naše lidi, naše polniny a náš dobytek.“

„Jediná spravedlnost je, aby žádných válek nebylo…“ dodal chlapec.

„K čemu by pak byla armáda! Kolik tisíců lidí by přišlo o práci!“ rozohnil se Flagran.

„Tak se nad tím zamysli, vážně. Kdyby pořád vládci nechtěli rozšiřovat svá území, nepotřebovali by vojáky, najímané vrahy. A druhé země stejně tak, aby se mohly bránit. Ti vojáci by si pak stejně něco našli. Nikdo se nenarodil jen pro zabíjení.“

„Domnívám se, že tohle téma je silnější a komplikovanější než tvá mysl, odmítám v tom dál pokračovat. Vraťme se tedy k původnímu: jak naložíme s tou informací ohledně zázračné vody?“

„Mně je jedno, co ta voda… Nepotřebuji žádné výhody. Chci jen očistit své jméno, aby se moje rodina za mě nemusela stydět.“

„A jak to uděláš?“

Chlapec se napřímil, zpevnil postoj a vykřikl: „Postavím se králi!“

Rytíř si musel dlaní zastínit výhled. Pousmál se nad tou dětskou horlivostí a naivitou a zakroutil hlavou. „A víš, že je to nemožné?“

„Jak nemožné!“

„Vydáš se akorát tak na smrt.“

„Jak můžeš tvrdit, že je to nemožné? Pamatuješ, když jsi ležel na tom blátě ve věčném žaláři a já ti řekl, že tě odtamtud dostanu? Taky jsi tvrdil, že je to nemožný. Neklaď mi zbytečné překážky, nezatracuj závěry, dokud jsi ještě nedosáhl cíle. Obecně se stále mluví o mýtickém Ztraceném městě, které se hledá a jak vidno nesmí najít. Postavím se králi svou vychytralostí. Tohle město nezůstane jen jeho tajemstvím, ale bude skutečně objeveno. A pak se spojí minulost s přítomností a budoucností, jak praví mýtus. Budeme žít v míru a nikdo nebude strádat.

KONEC

Předchozí díl zde.

Martina Boučková