Zlaté devadesátky s pětipatrovým dortem
Víkend byl super. Jela jsem na oslavu narozenin své prababičky, nepamatuji si z toho sice úplně všechno, ale to podstatné mi v hlavě utkvělo. Teda aspoň doufám. Ono stejně, co si člověk nepamatuje, jako by se ani nestalo. Není čeho litovat, ani si co vyčítat, dokud nepřijde nějaký chytrolín a nezačne vytahovat něco, čeho jste měli být účastni, a nemáte o tom ani páru. Jistě kecá. Jak jinak, že.
Předně, ale vážně: Co se dává k narozeninám někomu, když mu je devadesát? Nejenže nemám ani páru o tom, co by se hodilo a prababi ocenila. A přitom ostatní na oslavě nekouleli očima, co je to zase za absolutní pitomost. Nehledě k tomu, že na takovou oslavu se nás sejde celé příbuzenstvo, což si přímo říká o to, aby se rozbalovaly stejné nebo podobné dárky. A vyhrává jen ten, který byl otevřený jako první. Jako třeba loni: „Jé, vyhřívané papuče. To jsi dobře vybrala, Maruško, na nohy mi je pořád zima.“ A za chvíli: „Jé, vyhřívané papuče. To sis nemusel dělal škodu, Bertíku.“ A po pár minutách. „Jé, další vyhřívané papuče. To jste mi udělali všichni moc velkou radost. Komupak já to jenom dám…“ Jenomže vyhřívané papuče dostala v rozmezí od sedmdesátých po devadesáté narozeniny opakovaně. A praděda taky. Jako by lidi neměli žádnou fantazii! Copak je dneska problém něco sehnat? Ne, to není. Problém je jen dostat perfektní nápad.
Nakonec prababi je fajn, takže i když obdrží sebevětší hloupost, neztrácí svůj zvrásnělý milý úsměv. A možná, až se to jednou stane a ona opustí tento svět, tak najdeme plný sklep a komoru nikdy nepoužívaných věcí ze všech těch rodinných sešlostí.
Je mi to jasný. Ale co má člověk dělat? S prázdnou přijít je nejen trapný, ale i nedůstojný a to bych fakt nedala. A s dárkem to také není zrovna žádná výhra. Ačkoliv když nakonec dojde k rozbalení toho, co jsem vybrala a kvůli čemu týdny protrpěla, tak mi spadne kámen ze srdce. Mám to za sebou. Úspěšně. Prababi z toho nekleplo, takže super.
Ale pokaždé je to skutečně úžasná sešlost v pronajatém kulturním domě se spoustou jídla, pětipatrovým dortem a živou hudbou.
Trochu si přitom musím dávat pozor na pradědovu domácí meruňkovici.
Nějaký ten rok zpátky jsem díky jejím kvalitám pořád pomrkávala po cimbálistovi. Ale naštěstí nezabral, neboť ta houslistka vedle byla jeho manželka. Když se ke mně pár dnů po té dostaly fotky, spadl mi kámen ze srdce. Díky bohu, že jeho manželka byla tak vzorná dozorkyně! Bože, tohle bych si přece dobrovolně nemohla dovést domů! Vždyť by mě i můj vlastní kocour Ruda vystěhoval! To by bylo poprvé v existenci vesmíru, kdyby domácí kocour raději zabalil kufry a vrazil je za dveře, než by něco takového musel trpět ve stejné domácnosti. Vočko od Simpsonových byl oproti němu model první kategorie.
Jako já vím, že důležitější je charakter. A taky jak si lidé rozumí. A že na vzhledu by nemělo záležet. Myslím, že člověk je schopný se zamilovat do Quasimoda s luxusní povahou (nebo kontem). Já určitě taky. Kdyby bydlel na druhé straně světa a jen bychom si psali… Než mě odsoudíte, tak na svou obranu chci říci: Ano, vím, jsem hrozná. Cynická! A patří mi, že mě zkolila pradědova meruňkovice. Zasloužila bych víc. „Majznout violou přes ten tvůj tlustý ksicht,“ až takhle hrubě na mě zaútočila jeho manželka. Prý by bylo houslí škoda. Nevím, co pořád mají houslisté proti violistům. Není to jedno? Za tu reakci mi flákla další přes tvář a praděda řekl, že je to to samé, jako bych řekla, že Pardubice a Hradec, nebo Krnov a Bruntál nebo Slávia a Sparta jsou v pohodě. Ale co já vím, co proti sobě všichni mají. Jen tu meruňkovici, tu už fakt ne. Ne a ne.
No, ale i tentokrát to bez toho moku mělo dobrý spád.
Pak jsem si k němu přisunula židli a položila hlavu na jeho hubené rameno v hnědém manšestrovém sáčku.
Navzdory věku praděda rozhodně nepatří k těm starouškům, kteří by si nepamatovali své oblíbené děti, vnuky a vnučky. A já jistě patří k těm nejoblíbenějším! Neztrácí se ve jménech ani tvářích. Vzal mě za ruku a zeptal se: „Jakpak se máš, Leničko? Moc ti to sluší, jsi pořád takové hezké děvče, jako když jsi byla malá. Vůbec ses nezměnila. Když jsi tu u nás byla na prázdninách, nebo na tom plese od školy, na svatbě… No jo, moc ti to na té svatbě slušelo.“
„Ale já jsem ještě svobodná dědo,“ povídám. „Žádný chlap mě nechce.“
„Však já nemyslím tvou svatbu, ale Kateřiny. Na té ti to moc slušelo.“
„Aha…“ No dobrá tedy.
„A na tom plese! To jsi byla taky kočka!“ Praděda se culil. No jo, musí si ho babi hlídat. Za chvíli mu bude sto, ale pořád ví, jak vypadá pěkná ženská. „Měla jsi na sobě modré dlouhé šaty. Všichni kluci se po tobě otáčeli! Štramanda. Ale tos byla úplně kost a kůže. Dneska ti to sluší víc, Leničko.“
„Kost a kůže? Já?“ Leda tak ve snu! „A na jakém plese? “
„No, hned po škole, jak jsi dostala ten diplom,“ upozornil mě na mou mizernou paměť, která se s jeho nemůže vůbec měřit.
„Aha…“ polkla jsem na sucho. Tak asi jo. Když to říká. Ale přece: „Jaké modré šaty?“ Copak já jsem měla někdy modré šaty?
Praděda se na mě podíval, oči měl tak šedivé, jako by v nich už nebyl život. To mě normálně vyděsilo.
„Ale měla,“ usmál se. „Měla, Leničko. Určitě doma někde najdeš tu fotku, jak jsme na ní společně. Já, ty, babička a ještě ten mladík, jak jsi s ním tehdy chodila.“
„Karel…“ zvedla jsem obočí. Tak ten byl asi opravdu jeden z nejlepších a nejupřímnějších a já si ho nechala přebrat. Typická sázka a zkouška ohněm. Neprošel. Ale byla to moje chyba. Neměla jsem tohle štěstí vůbec pokoušet. „Ale na modré šaty si fakt nepamatuju,“ dodala jsem.
Jenže praděda se tvářil naprosto přesvědčivě. A mně se už trochu točil sál. Ryzlink. Chardonnay. Voňavý tramín…
A pak jsem prý s každou další sklenkou postupně se všemi řešila, co je to za nesmysl, jaké modré šaty, a kde že je Karlovi konec, že prý je ředitelem banky, kam jsem se to upíchla, no, moje blbost, co nadělám, ale modré šaty, to teda ne. A pak se mi bohužel absolutně nedůstojně obrátil žaludek směrem do obřího květináče před kulturním domem. Dál nevím. Probudila jsem se.
V ložnici.
Ve své.
A sama.
Ruda spal v obýváku. Odmítal se ke mně přiblížit. Nedivila jsem se mu. Ani jsem nemusela pohnout hlavou, abych to taky cítila.
Oslava obecně byla hodnocená velmi kladně, jakpak by taky ne. Shromážděné fotografie byly rozeslány na všechny e-mailové adresy a naštěstí ukazovaly jen báječnou atmosféru a ne moje kolize a trapné momenty. Nebo ty se ke mně aspoň nedostaly.
Ale ty šaty, ty mi v hlavě utkvěly. Sice v jiných souvislostech, ale byly tam. Přes palčivou bolest mezi spánkovými kostmi jsem se snažila rozluštit, o co vlastně šlo. V hlavě jsem měla podivný mix, který mi vykresloval kdekoho z přítomných zrovna v modrých šatech. Až když mi hlavou projel celý sál s osmdesáti hosty a všichni v těch samých šatech, moje bujná fantazie naštěstí zaparkovala u židle se sedícím pradědou (naštěstí ve svém hnědém manšestrovém sáčku). Konečně se mi rozsvítilo, o co přesně šlo.
Ples. Karel. Já pohublá, jen kost a kůže (haha) a v modrých šatech!
„Taková blbost,“ řekla jsem si pro sebe. Ale stejně mi to nedalo. Prohledala jsem skříňku v obýváku s naskládanými fotoalby. A fotografii jsem našla: já, prababička, pradědeček, poďobaný Karel, současný ředitel banky, který strávil čtyřtýdenní dovolenou na Seychelách se svou současnou manželkou, kterou jsem mohla být klidně já.
A modré šaty měla na sobě babička. Ta byla hubená. Já ani náhodou.
Jeden komentář
JitkaK
Další povedená. Super 😀 😀