Tajemný bílý prášek

V práci jsem si o pauze jen já a Monika vyšly před barák. Květa má teď docela jiné starosti. Trochu závist. Ale tak jednou to snad taky klapne mně. Venku bylo luxusní počasí, jak jen jaro umí nabídnout! A my jsme přitom doposud musely trčet v kanclu! Děs!

Kuřáci si každou chvilku u stromu s lavičkami provětrávali plíce. A my nekuřáci trčeli uvnitř za stolem u upatlaných monitorů.

Stejně na nich nebylo téměř nic vidět, taky proto, že do nich z velkých oken pražilo slunce. Příhodný stín se objevil leda, když se za mnou zastavil hlouček Lídy a jejich dvou nových kamarádek z finančního. Otázkou je, jestli jsem o to vůbec stála, jelikož mi taky zároveň mohly přímo koukat do monitoru.

Takže jsem se nakonec na chvíli odtrhly. A měly jsme štěstí. Skupinka dělníků dotípla špačky o popelník a vrátila se do provozu a my jsme tak slastně osiřely v  jarním odpoledni, opíraly se o kmen dubu a pozorovaly souboj vran o drobky a kus rohlíku. Docela zábava. Sázela jsem na toho vlevo. A prohrála dvacku.

„Hele, a co ty a Láďa?“ zeptala se mě Monika.

No, Láďa! Už se zase týden neozval: To bych měla asi oslavit. Díky jeho fotodokumentaci všeho, co jsem s ním nejspíš smyslů zbavená absolvovala, jsem na Facebooku mezi přáteli fakt celebrita. Nemám páru, jak to dělá. Bylo by snadné říci, že mě musel nějak nadrogovat nebo zhypnotizovat, protože jinak mám asi mizernou vůli. Těžko jinak pochopit, proč s ním nakonec vždy skončím v takových trapných situacích. A on se s tím ještě veřejně vychloubá!

Je to totiž přesně ten typ, kterého vyhodíte dveřmi a přijde oknem. Opaříte ho horkým čajem a on vám za to ještě poděkuje. A pak od něho dostanete přednášku o skomírající matičce Zemi a nutnosti udělat radikální změny třeba ve svém jídelníčku, ale místo, abych v tu chvíli vzorně myslela na tofu, na úžasné výživné řasy nebo alespoň na pitomý vločky, tak mě honí mlsná akorát po poctivém načernalém buřtu nad ohništěm. Viva karcinogen! A přesto mě ještě nezabil. Ani by nemohl. Když miluje všechno živé.

„Cože mlčíš?“ šťouchla do mě Monika.

„Není, co bych říkala. Nejspíš asi zachraňuje toulavé psi nebo jejich hladové blechy v kožichu. Fakt mi ho ani nepřipomínej.“

Naštěstí jsem pohledem na displej mobilu zjistila, že už jsme pryč dobrých patnáct minut, čímž jsem překonala maximum svého rebelství. Bylo zřejmé, že musíme zpět.

No a vtom se to stalo. Všimla jsem si na první pohled nenápadné věcičky. Ležela opuštěně na parapetě. Malý igelitový pytlíček s bílým práškem.

„Co to může být?“ vyslovila Monika otázku místo mě.

Těžko říci. Ale precizní detektivní dedukce alla Columbo v sukních makala na plné obrázky. Zrovna včera ve zprávách ukazovali, jak kousek odsud v rodinném domku v místě, kde se kříží Průmyslová a Mánesova, parta zakuklenců odkryla nelegální pěstírnu marihuany a vývařovnu pervitinu. Taky jsem slyšela od Libora, že prý někdo ve vedlejším baráku „Má problém“.

„Tím, že má problém, myslím fakt problém,“ zdůrazňoval s uvozovkami z prstů. Jen mi neprozradil, o koho se jedná, ani nepodal nic konkrétního. Ale kdybych to prý věděla, nestačila bych se divit. „A tím myslím divit, jasný?“ dodal s jasným akcentem. Protože já díky té své tak zvané bublině naivní holky, co asi nikdy nedospěje, nemám ani tušení, co se kolem ve světě odehrává za dramata.

V jídelně jsem taky spatřila Zuzku, která sice se mnou chodila na střední, ale vyhodili ji ze stejných důvodů. Nehledě na to, že kdo ví, co mi nejspíš servíruje vegetarián Láďa za specialitky (aha!), když nakonec skončím v jeho autě a mířím do neznáma, i když mi je dopředu jasné, že toho budu zase litovat. (to nebude jen tak!) A je to tu zas. Vedle mě leží podezřelý pytlík a já jsem přímo u zdroje onoho dramatu a musím se rozhodnout, co udělám.

„Hele, ale všude jsou kamery,“ upozornila jsem dospěle.

A tak jsme popadly pytlíček a vydaly se s ním na recepci.

U pultu stála nová slečna, jíž Monika obeznámila se situací. Já jsem totiž nebyla schopná s ní komunikovat, jelikož jsem musela neustále zírat na ty její příšerně dlouhé nehty. Vůbec jsem nemohla pochopit, jak s nimi může normálně fungovat? No, vážně. Jak s takovým drápy píše na klávesnici? Škrábe brambory, jestli tedy někdy něco takového dělá. Ale jídlo si přece připravit musí, ne? Nebo s prominutím: Jak si s nimi utírá zadek na záchodě? A kdyby si chtěla nasadit kontaktní čočku, tak to si asi dříve vydloubne oko, než se jí to podaří. Nebo – jde to vůbec?

„Lenko?“ uslyšela jsem někde z tunelu.

Pak mi to došlo. Monika. „Co je?“ ptám se.

„No chvála bohu, madam je zpět.“

Já bych si při mé šikovnosti určitě takové drápy polámala už při ranním oblékání.

Z postranních dveří vyšel muž z ochranky.

Popadl předmět doličný a odešel do své kukaně. Pro naše zvědavé oči nechal otevřené dveře, takže jsme všechno poctivě sledovaly. A viděly: Kromě mnoha monitorů také krabičku se zbytkem omáčky a zmačkaným ubrouskem, pytlík od brambůrek, obal od sušenky, hrnek od kafe a druhý ještě s kafem… A prý já jsem bordelář! A pak ukázal prstem na monitor: „To bude on.“

Jasně. To by přesně pasovalo. Potetovaný kvaliťák se zeleným čírem. Mohlo mě to hned napadnout. Taky kdo by jiný? A to dělá ve stejném baráku jako my! Hrůza!

Za chvíli dorazil. Kolíbal se při chůzi. Přežvykoval. Při mluvení kýval hlavou, jako by ji měl na pérkách.

„Je to vaše?“ Chladný dotaz muže z ochranky.

Chlapík s čírem příkývl a hned se natáhl po pytlíku.

„A co to je?“

„Co by? Cukr do kafe,“ odpověděl s klidem.

A tak se ještě muž v uniformě vrátil k monitoru a pustil nám pár záběrů pozpátku. Jak se kvaliťák s nějakou skupinkou pozpátku vrací k parapetu. Jak plastový kelímek vyletí z odpadkového koše přímo do jeho ruky. Jak usrkává, a hned z parapetu vyskakuje pytlík přímo do kapsy, vyndává ho a sype do kafe….

„Jo, tu díru by asi chtělo zašít. Na stole mám sešívačku. Hned to udělám,“ dodal.

Takže chlápek z ochranky předal klukovi pytlík. A mně bylo trapně. Soudit někoho od pohledu. Jakápak dramata! Byla jsem akorát tak svědkem akce: Cukr našel majitele. Třeba to se světem nebude tak špatný. Nakonec možná ani ne s tímhle klukem. Nebo aspoň ne o přestávkách.

Martina Boučková