Vražda v tropech

Na to ale hned vystřelil k Luigiho pokoji. Otevřené dveře. A uvnitř chaos. „Kruci!“ vyštěkl. „Tady jsme měli začít.“ A zase byl pryč.

„Michaeli!“ křičela jsem.

Stála jsem uprostřed kajuty. Neměla bych na nic kvůli otiskům sahat. Ale co to je za alibismus! Už jsem tu přece dříve byla. Dotýkala se nábytku, lampy na stole a kdo ví čeho ještě. Vždyť nás taky Luigi pozval, aby se pochlubil abstraktními díly. Patlaniny. Nic víc. Nejsem odbornice, ale tohle bych si opravdu na zeď nepověsila. Angela si myslí, že jednou jeho práce budou viset ve význačných galeriích a v trezorech zbohatlíků, kteří je budou považovat za jistou investici. „Nejvíce na hodnotě získávají obrazy po umělcově smrti,“ konstatovala. „Ale k tomu máš, drahoušku, díky svému mladému věku hodně daleko.“

Dívala jsem se na jednu z těch patlanin, když jsem ucítila něčí dech. Lekla jsem se. Ronald. „Kdy jsi přišel?“

„Tys mě neslyšela?“ odpověděl otázkou. „Zajímavé… To jsou teda čmáranice!“

„Angela říkala, že se nejlíp vydělá na mrtvém malíři,“ prohodila jsem. Bylo to v hlavě. Hloupé, ale vyšlo to ven.

„Ale kdo by tohle doopravdy chtěl,“ odsekl Ronald.

„Přesně. Zbavit se Luigiho kvůli obrazům, to je nesmysl,“ polkla jsem na sucho. Ze stresu jsem mlela, místo abych raději mlčela.

„Myslíš jako, že by se ho chtěla Angela zbavit, aby vydělala? Prosím tě, nevrátí se jí ani zlomek z toho, co do něho vrazila,“ odsekl. Rozhlédl se. „Je tu ale binec.“

Přikývla jsem.

„Copak, uklízelas?“ mrkl na mě.

„To už tu bylo. To já ne. Nejspíš Raul.“

„Hm, zlodějíček zůstane vždy zlodějíčkem. Někdo prostě nedokáže překročit stín vlastní minulosti,“ pokračoval.

I když jsme věděli, že Luigi měl u sebe významnou hotovost, šperky a drahé hodinky, na první pohled tu nic takového nebylo. Raul si tedy nedělal servítky a sebral vše, co nebylo přibité, to je zřejmé. Na zemi se válelo akorát oblečení, prázdné šuplíky, papíry, fotky, malířské potřeby. Sedla jsem si na nízkou stoličku a ze země zvedla jeden ze štětců. Štětiny byly zbarvené do modra. „On tady vážně maloval?“

Ronald nechápavě pokrčil čelo.

„Tak myslela jsem, že je to jen zástěrka.“ Otočila jsem se ke skříni. Stála tam další opřená plátna. Pro jedno jsem se natáhla. Výhled z přídi, lesklá modrá hladina, ve které se odrážely paprsky slunce. Z obrazu vycházel silný dojem magie nekonečna. Oceán a co dál? Spojí se v nebe. Jasný předěl a zároveň zřejmá jednota. Harmonie, vyzařující klid proudu času a toku myšlenek.

„Proč vystavuje patlaniny a ve skříni má takovou nádheru!“ užasla jsem. Ronald se natáhl po dalším. Slétávající rackové k hladině a jiní s úlovkem vzlétali k nebi. Vybavila jsem si hukot křídel a zpěvavý křik. A na dalším stahující se rybářská síť s úlovkem.

„Netuším. Možná se na abstraktním umění vydělává víc. Nebo ani nejsou jeho.“

„Že by si schovával cizí obrazy? Proč?“

„Protože sám byl patlal. Tohle by určitě nikdy nezvládl,“ odsekl Ronald.

Zvedla jsem svazek fotografií. Trochu mě to překvapilo. Já už si roky fotky netisknu. Zůstávají v mobilu nebo na síti. Ani nevím, co tam mám. A tohle byly staré kousky. Ne historické, ale ještě z doby, kdy si někdo udržoval fotoalba. Alespoň pro rodiče. Pro vzpomínky. Luigi jako malý chlapec. Nejspíš s matkou. Který rok to mohl být? 2000? A další podobné. Proč si člověk na výletní jachtu bere rodinné fotografie? Opravdu jsem ho neznala. Jak bych ale taky mohla! Potkali jsme se až tady a fakticky jen proto, že Angela je Michaelova známá. Chová se k němu jako k synovi, ale pokud vím, příbuzní nejsou.

„Máte jít ke kapitánovi,“ řekla kuchařka, která se náhle zjevila mezi dveřmi.

„My? Oba?“

„Pan Michael mě poslal. Asi myslel jen vás, madam, ale tak mě je to jedno, jestli Raul schytá ostudu před všemi. Mně už je všechno fuk.“

Šli jsme. Aniž bych si to uvědomila, stále jsem měla u sebe ty fotky. Bylo mi blbý upozornit, že se je musím vrátit, a tak jsem je zasunula do kabelky.

Raul stál na lodním můstku, ruce měl za zády v poutech.

„Tak tady ho máme,“ začal kapitán. „Upozorňuji, že do konce plavby zůstane v omezené pohyblivosti. Na záchod jen s povolením, přes den zamčený v kajutě.“

„Co se stalo?“ zeptal se Ronald.

„Jen se podívejte, co jsme u něho našli. Hotovost přes třicet tisíc dolarů, šperky, rolexy, jistě tušíte, komu tyhle věci patří.“

„Luigimu?“ vyhrkla jsem.

„Přesně. Takže tady pán se už bude zpovídat jen policii. Za krádež. A za vraždu!“ prohlásil kapitán, čímž už nebylo co skrývat. Všichni přítomní to slyšeli. Jen Jessica a Angela u toho nebyly. Možná jen dobře.

„Nikoho jsem nezabil!“ křičel Raul.

„To vykládej někomu jinýmu,“ řekl chladně Michael.

„Povídám, že s tím nemám nic společného. Jasně, sebral jsem ty věci. Taky proč ne. Piccolinimu se tam válelo krámů. Sám nevěděl, co všechno má! A teď mu to je stejně k ničemu.“

„To tě ale neopravňuje, aby sis to přisvojil,“ řekl klidně Ronald.

Přitiskla jsem se k Michaelovi. „Jen ať zůstane zamčený v kajutě. A možná bychom ho měli ještě hlídat. Je dobře, že jste ho chytli.“

„To tady pan Worth,“ ukázal kapitán na Michaela, který se tvářil velmi vážně a bral pochvalu s důstojným respektem.

***

Angela se večer zpila do němoty. Nejprve přišel hysterický pláč, pak řev, až naprosto ztichla a její tělo padlo na měkkou lavici. Ronald ji přikryl a přisunul křeslo, aby nespadla na zem.

„Nejdeš ještě spát?“ zeptal se mě, když jsem se zase opírala o zábradlí a sledovala hladinu moře. Slunce ještě nezapadlo. Kam bych chodila. Plavba na luxusní jachtě se mě začínala přejídat. Nebylo to to, co jsem si představovala.

Michael byl pryč, Jessica taky. Nechtěla jsem ani domýšlet.

„Je tu klid,“ prohodila jsem. „Kde máš Jessicu?“

„Ani o ní nemluv. Tebe je taky pro toho pseudofinančníka škoda.“

„Proč myslíš?“ podivila jsem se.

„Každý přece ví, co je Michael zač. Kdyby do něj Angela nevložila kapitál, kde by mu byl konec.“

„Angela?“ hrklo ve mně a vzbudilo další zvědavost.

„Co sis myslela? Je to její použité zboží. Ona se umí bývalým dobře odvděčit. A pokud využijí šanci a znásobí původní kapitál.“

---

Stránky: 1 2 3 4