Jak jsem nepožádal o ruku

Přestože mi kámoši říkali: do čeho se ženeš, jsi blázen a k čemu ti to jako bude, já jsem trval na svém, že Ivu při první vhodné příležitosti požádám o ruku. Přemýšlel jsem o různých netradičních způsobech a romantických místech, abych tomu dal punc jedinečnosti. Prostě tak, jak to holky mají rádi. Takže jsem vlastně nad tím strávil docela dost času, aby mi stejně došlo to, co bylo zřejmé už na začátku: Při pohledu na výplatní pásku to na exotickou dovolenou nevypadalo a stejně tak by se mi nepodařilo dostat nás na obrazovku na stadionu, abych udělal výstřední kousek hodný amerických romantických komedií, při kterých se Iva vždycky tak rozplývá. Hlavně proto, že u nás v Bezděkově stejně nic takového fakt nehrozí. Stadion nemáme, jen fotbalové hřiště v nepříliš udržovaném stavu.

Takže jsem vzal Ivu na naši chatu, což je vlastně taky kus romantiky, protože tam nejde ani elektrika, voda se bere ze studni a teplo přichází z krbu za předpokladu, že někdo v tom marastu naštípe dříví. Ale zase se u toho člověk uklidní, zejména, když mu naběhnou žíly u spánkových kostí po té, co vzteky drží urvanou páku od pumpy nejen proto, že to bylo v rameni celé zpuchřelé, ale také, že ve studni stejně leží jen tlustý ledový škraloup, se kterým nic nehne. Ale na suchu jsme nakonec nebyli. Díky vysoké sněhové nadílce, kvůli které jsme se skoro nemohli dostat od branky ke dveřím. A tak jsme nabrali sníh do hrnce, který se rozpouštěl u krbu.

Iva se choulila do deky, i když se mi už podařilo po dvou hodinách prostory vytopit z nuly na šestnáct stupňů. Byl jsem z toho štípání dřeva fakt uřícený a propocený, zatímco ona v bundě, čepici a v rukavicích zamotaná do deky drkotala zubama. Stejně jsem jí ani moc nerozuměl, jestli říkala, že si takový víkend představovala nebo nepředstavovala. Právě v té nejdůležitější části skřípala její sklovina nárazovitým třením o sebe. Ale vlastně to bylo jedno, protože to nejlepší stejně mělo brzy přijít.

.

Venku minus tři, v baráku krásných šestnáct, komín bafal a já štípal další várku.

Bylo mi z toho tak horko, až jsem si musel sundat bundu. Chtěl jsem ji v kůlničce pověsit na hřebík, ale jak jsem se nakláněl, zbortily se lopaty, rýče, motyky a pak celá horní police se sekyrkou, kladivy, kleštěmi a hřebíky. Bunda zůstala vespod. Nelámal jsem si s tím hlavu. Nejdůležitější bylo, že to hlavně nespadlo na tu mou hlavu. Ráno to vyhrabu, času dost, řekl jsem si. Stejně, kdo by chtěl tu hromadu nářadí, kterou vážně nechápu, proč máme, sbírat a přerovnávat. To by nebyla prácička na pět minutek.

Když jsem si všiml, že střecha je vlastně přikrytá těžkou sněhovou peřinou, jen jsem houkl skrz okno, že ještě shodím ten sníh dolů, a pak už s posledním košem dříví zůstanu u ní.

Něco na mě gestikulovala. Po výměně několika grimas, jsem ukázal rukou nahoru, ale ona pokrčila rameny. Neřešil jsem, jak si to přeložila, hlavně jsem to chtěl už mít za sebou. Vytáhl jsem žebřík, lopatu a vylezl nahoru. Dnešní večer musí být dokonalý, přesvědčoval jsem se. Šťouchl jsem lopatou zkraje a odhrnul kus sněhu na zem. Jaksi se tím uvolnila lavina, která mě strhla prudce dolů. Žuchnul jsem na záda jako želva na krunýř a chtěl zařvat pomoc. Ale asi to nebyl dobrý nápad tu pusu vůbec otvírat. Všechen sníh se na mě sesypal. Ani jsem netušil, pod jakým kopcem ležím. Snažil jsem se vydrápat, ale dlouho mi to nešlo.

Říkal jsem si, že by mi docela bodlo, kdyby Iva šla ven a osvobodila mě. Nicméně, toho jsem se nedočkal. A tak jsem se vydrápal sám.

Jakmile jsem konečně vstoupil do baráku, byl jsem mokrý, promrzlý a vyčerpaný a abych se přiznal, romantická nálada mě pomalu opouštěla.

„Kde jsi byl tak dlouho?! A proč jsi celý mokrý?!“ přivítala mě Iva rozčíleným hlasem.

„No, kde bych byl? Jsem se šel asi vykoupat, ne?“ pokusil jsem se o vtip.

„A proč ses aspoň nesvlékl? My tu máme vanu? A teče teplá? Já bych se vážně potřebovala zahřát.“

Protože jsem po tom všem už neměl dostatek síly, abych se naštval, tak jsem pokračoval s vypětím sil po dobrém: „Říkal jsem ti, že jdu odstranit sníh ze střechy.“

„Kdy jsi mi to říkal?“ divila se.

„Tady za oknem, když jsem stál přece.“

„Aha, tohle myslíš. Tak to jsem nepochopila.“ Neměl jsem ale čas si vyslechnout její verzi, neboť mi byla skutečně příšerná zima. Snažil jsem se ze sebe servat nacucané přilepené oblečení, což vůbec nešlo. Nejradši bych to celé rozerval, ale to taky jako na potvoru nešlo. A když ke mně Iva přistoupila s nožem, že mi pomůže, při pohledu na ostří strachy oblečení povolilo samo. Rozložil jsem je přes mřížku u krbu. Průšvih byl ten, že jsem neměl žádné náhradní. Tudíž jsem stál jen tak na Adama, ale místo toho, aby mě Iva pochopila a politovala, jen dodala: „A doufám, že nemyslíš na to, protože v téhle zimě fakt ne.“

.

A tak jsem se zabalil do všech dek a potahů, co mi přišly pod ruku. Naštěstí mi Iva aspoň uvařila čaj, do něhož nalila víc rumu než vody.

Jakmile mi povolily prsty, sevřel jsem hrnek a vypil obsah. To se mi krásně protočily panenky dokola zevnitř hlavy. Když vtom mě překvapil podivný závan. V otupělém pohledu jsem hledal, co to Iva vaří, sic jsem si myslel, že vlastně celou dobu jen sedí zabalená jako mumie, sotva jí byl vidět obličej. Dokonce i usnula. To mi také nabourávalo moje plány.

Jak ale vystřelil zlatý plamen, došlo mi to. Hořely kalhoty. Asi jsem je dal moc blízko ke krbu. Lehce to ve mně probralo vzpomínku z dnešního rána, kdy jsem si nohavice pocintal benzinen, který jsem z kanystru přeléval do nádrže. Ale přeci jenom se ty kalhoty promáčely sněhem, ne? Copak tam zbyla vůbec nějaká stopa po benzinu? Nebo to takhle oblečení snadno chytne, když se položí ke krbu?

Nebyl čas na nějakou analýzu, zejména, když už chytlo i triko a trenky. Vyskočil jsem a chtěl požár uhasit. V hrnci už nebyla žádná voda. Nezbývalo než nabrat sníh. Křikem jsem vzbudil Ivu, aby taky popadla kastrol a šla se mnou hasit.

Ačkoliv jsem si uvázal deku kolem pasu, stejně sklouzla. Tak jsem ji hodil na uzel kolem krku. Vypadal jsem jako superman na nuda pláži. To znamená nahý, ale s pláštěm. Nasoukal jsem se i do bot. Nebylo kdy, abych běžel do kůlničky přerovnat všechny krámy a dostal se tak k bundě. Priority byly jasně vytyčené: museli jsme hasit jako o život a to hned. Nejsem otužilec, a tak jak se zejména mé intimní partie dotkly studeného sněhu, upřímně, nejradši bych nechal chalupu shořet. Jenže to by naši asi nepochopili. Takže jsem to celé protrpěl a v závěru, když jsme nad živlem zvítězili, jsem usoudil, že by bylo možná lepší se vrátit do civilizace. Iva se nebránila. Omotal jsem se v autě do deky a kašlal na ohořelé oblečení nebo zabarikádovanou bundu. Ivči výraz ve tváří byl víc než výmluvný: jakákoliv další minuta zdržení by mohla vážně narušit naši společnou budoucnost. Zapnul jsem topení na plný kule a vyrazili jsme.

Bohužel až cestou mi došlo, že prstýnek, který byl v kapse kalhot, zůstal na chalupě. Naštěstí aspoň neshořely doklady. Nechal jsem je v autě. Hodily se. I když mi je záhadou, proč jsme v deset večer museli podstoupit silniční kontrolu. Těžko jsem vysvětloval, proč jsem nahý. A tvrdit, že ze mě táhnou jen rumové pralinky, byla už ta nejposlednější lež.

Martina Boučková