Radostná zpráva

Cestou z ordinace mi v hlavě pořádně hučelo. Nějak se mi všechny plány neplánovitě „rozmnožily“, a to doslova. Samozřejmě jsem chápala, že kdybych rovnou zvolila zubařku, stejně bych se této zprávě nakonec nevyhnula. Ale na druhou stranu: není to skvělé, jak je život plný překvapení? A slovy mé mamky: stejně na to už mám věk.

Cestou v autobuse s vydobytým razítkem, který mne vrátil zpátky do pozice zodpovědné dochvilné zaměstnankyně, jsem přemýšlela, jak a kdy bych to měla říct Jakubovi. Zdali mu mám zavolat hned, nebo to na něj vypálit až někdy během útoku v Call of Duty?

Než jsem ale dosáhla cíle jízdy, všechno se v mé mysli zvláštně harmonicky přerovnalo, urovnalo, uhladilo, zevnitř zahřálo, zvedlo koutky úst, vlíplo jiskru do očí a já se cítila opravdově šťastná. Nepřebyl by to ani ranní nápad s atraktivními hasiči.

Do kanceláře jsem vcházela s širokým úsměvem a každého zdravila na potkání. I navzdory tomu, že všichni už byli podmračení z mítinků a pracovního stresu a nebyli na takové žertíky zvědaví. Včetně asistentky, která vytrvale klepala tužkou o desku stolu se slovy, jak jako hodlám obhájit pozdní příchod, neboť docházkový systém na ni výstražné hvízdá.

Položila jsem před ní potvrzení od lékaře s přímou odpovědí: „Tak aspoň někdo, Jitko, na tebe hvízdá.“

Nepříjemně skřípavý zvuk, který následoval, znamenal jen lámání hrotu tužky. Jitka mou vtipnou poznámku neustála.

Jakmile jsem dosedla na svou židli, holky za okolními paravany hned přijely na svých kolečkových. V naší rozlehlé kanceláři pro sto lidí už nikdo nechodí. I pro kafe jezdíme na židli.

„Ty máš novýho chlapa!“ zapištěla Lenka.

„Proč myslíš?“ podivila jsem se a tvářila se strašně moc nad věcí.

„Protože záříš.“

Své tajemství jsem ale udržela a pořád jen zajímavě koulela očima, abych je napínala. S jistou dávkou překvapení jsem však užasla, když mě v jídelně zastavila vedoucí skladu z vedlejší haly: „Hele, co jsem to slyšela! Prý máš novýho chlapa.“

Ujistila mě tak, že v naší firmě rozhodně žádné klepy „nedrhnou“ a šíří se rychleji, než bych předpokládala.

Nikomu jsem nic neprozradila! Vydržela jsem to, i když mi bylo jasné, že se nejspíš zítra odkudkoliv z podniku dozvím jméno svého nového nápadníka.

Ale jak to oznámím svému příteli, který bydlí společně s mými rodiči a bratrem pod jednou střechou, jsem ještě netušila.

Netrpělivě jsem seděla na posteli a čekala, než přijde. Dorazil, odhodil batoh a boty každý do jiného rohu, svalil se na židli, zapnul počítač a oznámil, že je absolutně grogy.

„A pusa nebude, lásko?“ zeptala jsem se.

„Prosím tě, nech mě chvíli vydechnout. Kdybys věděla, co jsem dneska musel vytrpět!“

Jakub pracuje v IT oddělení HELP desk. Recesivně si vede papír opakujících se otázek, které mu zákazníci pokládají. Jeho počáteční nadšení, že získal důležité pracovní místo, záhy ochladlo, jakmile zjistil, že se z osmdesáti procent lidé dokola ptají na tři stejné věci.

„Dnes jsem musel čtyřicetkrát resetovat hesla. Lidi si je prostě nejsou schopní zapamatovat, zkontrolovat a hlavně vypnout caps lock!“

„Chudáčku,“ politovala jsem ho. „Chovají se jako hloupé děti.“

„Hůř jak děti!“ rozčílil se. „Mnohé děti jsou rozhodně chytřejší než půlka dospělých u nás.“

„A což teprve jaké by byly děti takových chytrých rodičů jako jsme my!“ zdůraznila jsem.

„To bezpochyby.“

„Protože my nejsme žádní takoví…“ máchala jsem po prostoru, „takže by naše Anetka…“

„No tak. To zase ne!“ zvedl hlas, až ve mně hrklo, že mám po iluzi. „To spíš radši Karel!“ opravil mě, „ten by si totiž rozhodně dvakrát do měsíce systém nezamknul!“

„Ale klidně by to mohla být Anetka.“ mračila jsem se.

Změřil si mě zvláštním pohledem. Srdce mi bušilo nadšením, že už to určitě praskne. A teď přijde ta romantická chvilka! Jenže on místo toho dodal: „Prosím tě, kdes přišla na takový jméno?“

„No, kdybych šla na mateřskou, tak…“

„Ty? Neblázni! U vás máš naprostou pohodičku. Já bych měl jít na mateřskou. A nebyl by to ani zas tak špatný nápad. Odpočinul bych si… Co říkáš, nepořídíme si dítě?“

„A co když jsme si ho už pořídili?“ naťukávala jsem dál.

„Ale prosím tě, to bych o tom asi musel něco vědět, ne?“ Díval se na mě všechytrým pohledem.

„Tak ono to není hned. Na to se musí nějakou dobu počkat.“

„Jasně, ale snad to nebude trvat tak dlouho jako smysluplná aktualizace Windows 10,“ řekl důrazně, aby bylo jasno. Jenže já jsem s rozpaky vykulila oči. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli to dobře chápu.

„A jak dlouho trvá taková aktualizace?“

„Smysluplná aktualizace, děvenko, smysluplná! A ta ještě z desítek nevypadla.“

„Tak to by naše dítě mohlo zvládnout dřív,“ usmála jsem se a předložila mu lékařskou zprávu. Protože dlouho přelouskával mé jméno, adresu, rodné číslo…, prstem jsem mu ukázala řádek, na který by se měl soustředit. A nezklamal! Oči se mu rozzářily. „Já jsem věděl, že je na tebe spolehnutí! Ale na mateřskou půjdu já, jasný?“

Martina Boučková

Povídka se úspěšně prosadila v literární soutěži O knihovnickou sovu 2021.

Stránky: 1 2