LOVID- 10. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Co mě baví? Teď co jsme jen doma, tak se to hodně zúžilo. Dřív jsme chodily s holkama ven, stačilo se jen tak procházet po obchoďácích, vyzkoušet si nějaké outfity, vyfotit se… Klidně jsme si takhle vyměnily i deset a rekordně jednou i třicet různých outfitů a nejlepší pak byla reakce jedný holky od nás: „Tý jo, holky, vy máte hadrů, to já bych chtěla mít taky tolik oblečení. To se někdo má.“
Smály jsme se, až jsme se v pase řezaly. Z obchodů jsme většinou odcházely s prázdnou. Někdy jsme si něco koupily, když to bylo v akci a našetřily nebo dostaly jsme nějaké peníze, ale stejně nás nejvíc bavilo to zkoušení ve skupince. Protože jsme u toho zažily hodně legrace. Když jsme mohly kombinovat, cokoliv nás napadlo.
Taky mě baví počítačové hry, ale víc až teď v téhle době. Protože jsou bez omezení, nemusím nikam chodit a jsem stále v kontaktu se svými kámoši a poznávám i nové. A zvykla jsem si tak, že mi to přijde dost zábavný.
Ale co jsem dělala předtím? Skoro před rokem? Než se svět změnil? Vyjma toho vymetání obchodů s oblečením?
Chodili jsme do kina, v pátek na diskotéku, ale to mě moc nebavilo, protože se mě tam vždycky snažil někdo opít a co mi fakt nechutná, je alkohol. Holky se teda tomu nebránily, kluci už vůbec ne, ale mně to prostě nechutná. A co! Jenže mně spíš nejvíc vadilo to popichování, proč si nedám a že jsem suchar a hlavně ty trapný věty, typu: „Hele, nekaž to! Tak to nekaž!“ Co jako kazím? Že se nezliju a pak mi kámoška nedrží vlasy, abych se mohla v klidu vyzvracet? Děkuji, nechci.
Bavilo mě jezdit na inlinech. Ve městě a pak i za ním máme vystavený pěkný cyklostezky s hlaďounkým povrchem, to se opravdu bere rychle. Mám na sobě vždycky ještě chrániče na kolena, lokty a přilbu. Dřív jsem ještě nosila chrániče na ruce, protože jsem na základce hrála na housle a mamka se bála, abych si nepřelámala prsty, ale za ty roky už jezdím opravdu rychle a dobře vím, jak padat. Zatnu pěst a snažím se skulit bokem. Ale na kolenou a loktech to ještě nechávám. Ono občas to obroušení o beton, když to výjimečně nevyberu nebo se mi někdo připlete do cesty, není nic příjemného. Člověk by pak jen syčel sprostá slova.
„Baví mě jezdit na bruslích,“ odepsala jsem.
„Mně taky. Nevyjedeme někam?“
Venku zima… Ale co, na bruslích to může být jedno. Obličej bude kromě šály zakrývat ještě rouška. Ale jsou tady vůbec nějaké stezky? Jasně, po silnici nic nejezdí, ale je taková… hrbolatá a do oblouku. To ta kolena budou vypadat!
„A kam?“ zeptala jsem se.
„Na koupálko a zpět.“
„Cože? Na koupálko? Vždyť je taková zima!“
„😄, tak plavky si brát s sebou nemusíš. Kus odsud je odbočka na koupálko a tam je pěkná hladká silnice. A pak dál je i otevřená brána, oni to tu nijak nezavírají, dá se procházet i kolem. Silnice končí až před pláží.“
Zajímavá výzva, přemýšlela jsem. Ale pak mi to došlo. „Jenže já jsem si brusle nezabalila. Nemyslela jsem, že bych je tu potřebovala.“
„Aha, tak to je škoda.“
„Mohla bych říct tátovi, jestli by pro ně nedojel, ale nejsem si jistá, jestli to je dobrý nápad.“
Pokračovat na další stránce.
2 komentáře
Pingback:
Pingback: