LOVID- 10. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Tak to nic. To neřeš. Vlastně se tam můžeme projít pěšky. Sic to bude dýl trvat, ale je to tam hezký, co to zrekonstruovali.“

„Jak?“

„No, prostě to tam trochu srovnali. Bylo tam samé roští a takový bordel a teď to tam vypadá hezky i v tomhle ročním období. A v zimě jsme tam chodili bruslit.“

„Tak jo.“

„Jo, a mně třeba tohle roční období nebrání, abych se koupal v písáku.“

„Jako vážně?“ Byla jsem v šoku.

„Jo, jsem členem plaveckého klubu otužilců.“

„Kecáš! Ty bys do té ledárny vlezl?“

„Letos už jsem byl ve studenější. Prvního ledna vždycky tradičně zahajujeme nový rok tak, že všichni vlezem do řeky.“

Tak to mě… To je cvok. No, to je šílený! Jako fakt?

„Nevěříš? 😄“ zeptal se, protože jsem dlouho neodpovídala. Aby taky jo, když jsem zírala na displej.

„Jen jsem si to představila a už mi je zima 😄.“

K obědu byly špagety. A pak už žádná škola. Táta byl vzhůru, trochu polámaný z předchozího dne a asi přesycený emocemi, protože se mu hned do těch krabic nechtělo. Mamka jen procedila mezi zuby, že jí je jasný, že to harampádí v chodbě zůstane hodně dlouho.

„Já to pak uklidím, ale nespěchej na mě. To chce čas.“

Babička navrhla, že by se ráda podívala po lese, jen aspoň na kousek.

„Dobrý nápad. Lucko, Kubo, půjdete s námi?“

Jakub se vymluvil, že musí být s tátou, protože zase budou na něčem pracovat. A já jsem řekla, že mám jiný plány. Vydaly se tedy samy a mně přistála zpráva: „Skončila nám škola, jak jsi na tom? Jdem?“

„Jasně.“

Táta byl s Jakubem zase u těch dřevníků, tak jsem jen nakoukla a povídám: „Jdu se projít, kdyby něco, budu na mobilu, jo?“

„Jo,“ řekl táta nepřítomně, brácha se na mě podíval jen na vteřinu, vsadila bych se, že sotva jsem zmizela z dohledu, zapomněli, že jsem tam vůbec byla. Branka trochu zavrzala, vydala jsem se směrem k Suchánkovým, protože cesta, kterou jsme měli jít, byla právě od jejich domu dál.

Zimní bunda, čepice, druhý březen, ale zima. A přes obličej roušku. Přicházel ke mně, teple oblečený, ale bez roušky. Chvíli se na mě díval.

„Vem si ji. Radši,“ říkám. „Hele, jednak kdyby nás zastavili policajti a pak… s námi je babička, já jsem slíbila.“

„Jasně, promiň,“ a hned si ji nasadil. „Jak jsem zvyklý ji tady doma nenosit a už jsem dlouho nikde dál venku nebyl, tak mě to hned nenapadlo.“

Po silnici jsme šli jen kousek. Protože jsme nejeli na inlinech, mohli jsme brzy sejít na trávu a vzít to zkratkou. Lesem. Ale jinou stranou než mamka s babi. Pod nohama křupalo jehličí,  suché větve a šišky, ten zvuk miluju. Až jsme pokračovali na volnější prostranství s pár keříky a nízkými stromky až k písáku.

Bylo jasno, ale štípavá zima. Hladina se leskla a odrážela sluneční třpyt, až mě to oslepovalo. Na písáku bylo velké hejno lysek a z dálky jsem viděla přilétávat dvě labutě, které se na vodě usadily s takovou grácií, že mi braly dech.

„Hele, tak já ti to ukážu,“ řekl Filip.

Než jsem řekla „co“, tak už se začal svlékat. Bylo mi trochu trapně. Chtěla jsem ho zastavit.

„Nech toho. Vždyť nemáš ani ručník. A co jako potom? A co když…“

„Neboj, mám ručník.“ Měl takový tenký, složený pod mikinou. Bunda na zemi, mikina, triko, už se soukal z kalhot.

„Fílo, ty ses fakt zbláznil.“

Pokračovat na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4 5