LOVID- 10. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

A už stál po pás ve vodě. „Nezbláznil!“ křičel radostí. Pusu od ucha k uchu. Nevím, jestli to byl šťastný úsměv nebo křeč z té zimy. Nadechl se, ponořil jen po nos, pak se narovnal. Vypadalo to, že si nechce namočit účes. Toho by opravdu byla škoda.

„Seš cvok!“ volala jsem na něho.

Pomalu vylezl z vody. Kůži měl rudou. Sušil se. „A teď se prosím na chvilku otoč,“ požádal mě. Když jsem se mohla obrátit zpátky, na zemi leželi jeho plavky a on už byl z větší části oblečený.

„Jestli z toho budeš nemocný…“ vypadlo ze mě.

„V pohodě, mami,“ vyoutoval mě.

„A fakt ti není zima?“

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Je to jen takové příjemné štiplavé mrazení. A když jsem se oblékl, tak mi je dokonce horko.“

„To bych nedala.“

„Ale jo, jen to nezkoušej v zimě. Spíš začni třeba až v létě. Pomalým zvykáním na studenou vodu.“

„Ne, děkuju,“ odmítavě jsem kroutila rukou.

Obloukem jsme obešli krajinu, abychom se domů dostali z druhé strany. Rozloučila jsem se. Mamka s babičkou už byly doma. A mamka moc dobře viděla, s kým se loučím. V kuchyni voněly čerstvé upečené vdolky, popadla jsem dvě a odešla k sobě do pokoje.

„Musím ti něco říct,“ napsala jsem Simče. „Byla jsem teď s Filipem u písáku a on normálně vlezl do tý ledový vody!“

Byla jsem z toho tak vyhoukaná, že to ze mě vypadlo strašně rychle.

„Počkej, jak s Filipem? Jak do ledové vody?“ začala Simča. „Ty jsi měla rande?“

„Ne, to nebylo rande. Šli jsme se jen projít. A on mi chtěl dokázat, že je otužilec, tak vlezl do písáku.“

„Jen tak?“

„Jo, jen tak.“

„Jako nahatý?“ Ježkovy voči, ona myslela jen tak jako nahatý, ne že sám od sebe.

„V plavkách.“

„Tak to je mazec. Ta voda musí být příšerně studená. Mně by tam nedostal nikdo ani za nic.“

„Mně taky. Normálně jsem tam stála, zírala a nechápala.“

„Ten Filip je trochu cvok, ne?“

Ano, je to trochu cvok. A docela hezký cvok. Má světlé oči a takový příjemný úsměv. Na tváři se mu udělá drobný dolíček. A hezky se na mě dívá. Na něho se taky hezky dívá… A je vůbec celý pěkný… nejen na obličeji.

„Jsi tam?“ Simča.

Propleskla jsem se ze snění. „Jo, je to cvok. Ale pěknej.“

„Takže se ti líbí. A co Marek?“

To byla podpásovka. Copak my s Markem… Copak to je nějaké chození? Ozvat se jednou za několik měsíců. Vždyť přece…

„Hele, neřeš to. Je to jen soused. Kamarád. A s Markem, víš jak to je… A musím končit. Jdu dělat tu práci na tělák o tom stravování.“

„To už jsem odevzdala. BTW. už je na teamsech od Lodyhy další zadání.“

A asi za dvě hodiny na to mi přistála zpráva od Filipa. „Řekni bráchovi, že Míca porodila šest koťat.“

„:-O. Když mu to řeknu, bude je chtít hned vidět. 😄“

„Teď to ještě nepůjde. Jsou ještě moc malí a oškliví 😄 a nechceme Mícu plašit. Ale snad je uvidí, než odjedete. Jinak až to bude možný, tak pošlu fotky.“

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4 5