LOVID – 11. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Pak ji vzala za ruku. „Netrap se tím. Teďkom. Nech to být. Vždyť kdo ví, co bude za pár týdnů, měsíců… Koupíte si větší byt a co potom. Za dva roky bude Lucinka maturovat a…“

„A pak půjde na vysokou,“ skočil jí do řeči Kuba, „a její postel bude volná, protože bude bydlet na koleji, tak se přistěhuješ, babičko, jo?“

Já jsem zatím byla na dvorku nenápadná jak sáňky v létě, jak jsem se natahovala jako surikata směrem k Suchánkovým, jestli náhodou nespatřím Filipa. Haryk se pomalu ploužil po pozemku, vrtěl stejně vláčně ocasem, ale taky si občas štěknul, aby bylo jasno.

Když se přiblížil k plotu, nechala jsem ho očuchat ruku na přivítanou, a pak ho přes plot hladila. Však se známe. Spoustu let. Ale to byl ještě ztřeštěný, běhal podél plotu u silnice a honil všechny cyklisty.

„Hary, Haryku, co tam děláš?“ zaslechla jsem hlas. Vylezla paní Suchánková. Vlastně jsem ji od příjezdu ještě neviděla. Pozdravila jsem. Pomalu se přibližovala k nám. Byla to úplně jiná osoba, než jsem si pamatovala. Žádná baculatá paní, která se pohybovala svižně po zahradě a prozpěvovala si. Byla hodně pohublá, přes tváře se jí táhly hluboké rýhy vrásek. A dokonce i pokulhávala. Zastavila se asi pět metrů od plotu.

„Tak jakpak se máš, děvenko. Ty jsi vyrostla! Víš, blíž nepůjdu, nemám roušku. A to já se bojím. Je to teď všude.“

„Mám se dobře. Prý se vám narodila koťata,“ snažila jsem se hned nějak oživit rozhovor.

„No jo, Míca je taková čiperka. Každý rok má aspoň jedny. Já ti, holka, nevím, co s tím pořád máme dělat. A co škola? Je to otrava ta online výuka, že jo?“

„Ale ani ne. Mně to nevadí.“

„Tak Filipovi taky. Já bych to nechtěla. Já bych si s tím nevěděla rady. Co mám zapnout a kliknout a udělat. My teda s dědkem doma máme taky počítač, ale já si k tomu nesedám. Jen z toho utírám prach. Vůbec nevím, k čemu ten krám máme. To víš, děda si ho chtěl pořídit a teď se nám tam akorát tak plete. Pro mě tohle není. Že se vám nestýská po spolužácích… Nebo stýská?“

Pokrčila jsem rameny. „Ani ne. My jsme pořád v kontaktu.“

„Tahle doba je opravdu taková divná. Lidi se už ani nestýkají, vůbec si nechybí…“

„Ono to není tak zlý. Myslím. Kdybychom se nemohli vidět nebo slyšet přes internet, tak by mi asi taky bylo smutno. Jenže díky těm technologiím je to opravdu velmi snadné a…“

„To mi nemusíš vykládat, já tomu stejně nerozumím,“ a mávla rukou, jako že je to marný.

„A Filip? Je už vzhůru?“

„Kdepak. Ten ještě vyspává. Vstává až pět minut před začátkem hodiny.“

Slyšíš to, mami? A já tu musím strašit už od sedmi. „No, to se má,“ řekla jsem místo toho.

„To třeba ta Pražanda, ta je taky čiperka. V sedm už cvičí na trávníku, pak běhá po lese.“

„Jaká Pražanda?“ nechápala jsem.

„Nikolka. Hned vedle nás. Pražáci přijeli o pár dní dříve než vy. Taky tu chtějí přečkat. Tady je pěkně, viď, že je tu pěkně?“

Přikývla jsem. Jak to, že jsem ji tu ještě neviděla? Nikola?

„A kolik jí je?“ Byla jsem zvědavá. Že bych si tu našla třeba… kamarádku.

„Asi jako ty. Šestnáct.“

Přikývla jsem. „Mně je taky šestnáct. Takže teď tam cvičí, ano?“ Proč od nás není k nim vidět! Jasně, protože sousedi Suchánkovi mají rozsáhlý pozemek, pak obr barák, všude ty stromy a Pražáci na jejich straně mají tůje, ale Suchánkové, té nic neunikne. Z prvního patra baráku ji musí perfektně vidět. Navíc na té straně mají i terasu, takže si mohou povídat. Jaká je vlastně ta Nikola? Bude s ní rozumná řeč? Nebo to bude nějaká nafrněná… čůza?

„Teď už asi vyběhla do lesa,“ řekla paní Suchánková.

Pokračovat na další stránce.

Stránky: 1 2 3