LOVID – 11. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„A kterým směrem? Kdybych se s ní třeba chtěla seznámit…“ zkoušela jsem to.

„Nejdřív rovně a pak nevím, kam odbočuje. Ale tuhle říkala, že se otáčí u posedu.“

Pokývala jsem hlavou. „Dobře, tak jo.“ To by třeba mohlo vyjít. Mohla bych se rozběhnout hned za potokem spíš obloukem k jejich straně, až se bude vracet, abychom se náhodou potkaly. A nebude to moc … nápadný? Trapný? Proč bych vlastně měla číhat na nějakou cizí holku? Jenže… Jasně, já si ji musím prohlédnout. Sousedí hned se Suchánkovými a Filip ji určitě už viděl. Musím se přesvědčit, co je zač.

Přeběhla jsem lávku přes potok. Podkluzovala se mi bota, asi bych měla dávat větší pozor. Běžela jsem rovně po cestě, abych se dostala na širokou o pár desítek metrů dál, kudy jinak jezdí dřevaři, a hned jsem odbočila doleva. Dlouhé metry, odbočka znovu doleva, tudy ještě ne, tam by to končilo lávkou k Suchánkovým, ještě o kus dál. Další odbočka. Ta bude pak k baráku Pražákům. Zastavila jsem a váhala. Možná bych neměla zahýbat rovnou k nim. To bych byla přece hodně nápadná! Kdo by mířil tímhle směrem? Jen ten, kdo tam bydlí, nebo je šmíruje! Tak jsem se rozhodla, že se u té křižovatky budu jako protahovat, rozcvičovat, jako že mám namířeno dál a ona zrovna náhodou poběží kolem.

A za chvíli tam byla. Štíhlá, stažené hnědé vlasy do hladkého dlouhého culíku. Legíny, mikina, nebyla trapně v bundě jako já. Na uších sluchátka. Profesionálně nadskakovala, dobře znala terén, aby nezakopla. Vypadala dokonale. Proběhla kolem mě. Kývla jsem hlavou na pozdrav, ale ona mě zignorovala. Odbočila a mířila si to k nim domů.

Jen jsem uslyšela hudbu ze sluchátek a málem mě flákl přes obličej její dlouhý cop. Vypadala perfektně. A já vedle ní jak vesnická bečka, co v době koronaviru přibrala dvě a po těch snídaních poslední dobou možná už tři, čtyři kila. Musím na sobě zamakat.

Trošku mě ta holka podráždila. Možná jsem se s ní chtěla skamarádit, možná ji jen poznat, nebo si obhlídnout terén, jestli tu mám konkurenci před Filipem. Jsem trapná. Ale co mi opravdu nadzvihlo mandle bylo, když jsem po škole viděla stát Pražandu u plotu Suchánkových. Z jejich domu vyšel Filip a ona mu něco říkala, smála se, kroutila v bocích, prostě vysílala ty jasné signály. On jí něco odpovídal, někam ukazoval a ona pak nasedla na kolo, ještě cinkla na rozloučenou a Filip zamával a zalezl do baráku.

Takže takhle! To teda ne! To se musí prověřit.

Napsala jsem asi deset zpráv, které jsem postupně jednu za druhou před odesláním smazala, protože jsem cítila, jak ve mně pulsuje jedovatá krev a bylo by to akorát na škodu. Nakonec jsem byla spokojená s poslední verzí: „Ahoj, nepůjdeš ven?“

„Něco si zařídím a pak klidně,“ odepsal.

Co si tak potřebuje zařizovat? Nehodlá snad vyrazit nejdřív za Pražandou a pak bude mít na mě čas? Stála jsem opřená o barák kousek od šeříkového keře, který byl v tomhle čase holý, a zírala směrem k jejich baráku, jestli ho uvidím, a přitom jsem v ruce držela mobil, že kdyby jako na to mělo dojít, tak že tam stojím jen tak, protože jsem přece na mobilu.

Filip nikam nevycházel, nejspíš tedy neměl namířeno za Pražandou. Za to Haryk se ke mně pomalu ploužil, až mi ho bylo líto, že ho svou přítomností provokuju, že si musel jít zkontrolovat své území. Pak se otevřely dveře, vyšel starý pan Suchánek. Ten se taky tak změnil! Stejně pohubl, byl sehnutý. Přišel k brance, vytáhl z roury nějaký časopis, co tam byl už od rána, a plahočil se zpátky. Znovu se otevřely dveře. Vyšla paní Suchánková, vylila kýbl s vodou. Spadl jí hadr, sehnula se. A přistála mi zpráva. „Tak můžem. Kam půjdem?“

A Filip nikde. Asi byl celou dobu doma, dělal věci do školy a já ho tady žárlivě střežila, abych ho přistihla. Měla bych si nafackovat.

„Nevím. Třeba k Labi?“

„Dobře. Vezmem to přes pole.“

Zaběhla jsem hned do baráku, abych si ještě odskočila a napila a mamka mě zastavila za loket. „Dávejte si pozor, teď zrovna není příhodný období na procházky.“

„Půjdem jen k řece.“

„V roušce a nikde nevystrkovat moc růžky a hned zpátky.“

„Jasně, mami.“

A celou cestu Filip vyprávěl o nějakém filmu a o dovolené před dvěma lety a o klucích ze školy, až jsem musela usoudit, že je nesmysl, že jsou holky upovídaný, protože je Filip jasným důkazem, že to jsou spíš kluci. Až jsem se konečně dostala ke slovu, tak jsem se zeptala: „Dneska mi tvoje babička říkala o Nikole.“

„Já vím, babička mi taky říkala, že tě potkala. A že ses dala taky na ranní běhání.“

Zasmála jsem se. „No, chtěla jsem ji potkat. A pozdravit. Ale nějak se to nepovedlo. Proběhla kolem mě bez povšimnutí.“

„Tak třeba jindy.“

„Jak ji dobře znáš?“

„Jo, řekl bych, že dobře,“ odpověděl a já jsem ucítila nepříjemný pálivý oheň, který se mi prohnal přes čelo a pod očima a kopl mě do plic, až jsem se nemohla nadechnout.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3