LOVID – 12. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Postávali jsme u břehu a pozorovali zvýšenou hladinu Labe, jak se valí přes kameny. Nebe bylo zatažené, vypadalo to, že bude pršet, a tak jsme se raději po chvíli vraceli zpátky.

„A jak dobře ji znáš?“ zeptala jsem se Filipa.

„Já a asi padesát tisíc dalších. Je to influecerka.“

„Cože? A o čem točí videa?“

„O cvičení, běhání, posilování břišních svalů a pak o stylu pro holky a tak.“ Vzal do ruky mobil a vyhledal její profil. „Podívej.“

Spadla mi spodní čelist. V reálu vypadala hodně dobře, ale na fotkách naprosto…

„Ty jo, ta je dokonalá,“ uklouzlo mi. Musela jsem to s pokorou přiznat. Kdyby k tomu mělo dojít, s touhle nemám šanci soutěžit.

„Myslíš?“ Filip zamračil obočí, jako by hledal něco, co předtím nepobral. Zazoomoval obrázek, pak pokrčil rameny. „Tak asi jo, když to říkáš.“

Tím mi moc nepomohl.

„Jak jako říkám. Copak to nevidíš? Je krásná, má dokonalou postavu a všichni ji žerou.“

„Ale to je jen její image.“

„Jenže já ji viděla ve skutečnosti. A vypadá perfektně. Však ty taky jsi s ní mluvil, tak co.“

„To jako jo, maká na sobě, ale zase tak perfektní není.“

„A proč prosím tě? Co je na ní špatně?“

„Hele, tohle není žádná soutěž. Je prostě, jaká je. Každý jsme nějaký. A nemyslím si, že existuje nějaký naprosto dokonalý člověk, který by ohromil všechny.“

„Copak tebe neohromila?“ Podívala jsem se mu přímo do očí, jako by to byl výslech.

„Na první pohled ano, to jsem zíral. Hlavně, když se tam v létě promenádovala v plavkách, to byl mazec.“  Asi mu jednu vrazím! „Ale když jsme spolu mluvili… Každý máme jiný styl humoru. Není to úplně ono…“

Měla jsem pocit, že mi jen lže. Já jsem moc dobře viděla, jak se nakrucovala u jeho plotu. Smála se. To bylo nepřeslechnutelné. A on taky nevypadal, že by mu překážela. Co mu spíš vadilo, bylo, že to takhle rozebírám. Zapřela jsem se tedy, že o ní mluvit nebudu, ale rozhodně mi neunikne ze zřetele. A navíc si projdu její profil, abych si o ní mohla udělat lepší obrázek.

Udělala jsem pár obrázků z krátké procházky, včetně slefíčka s rouškami, a to jsem poslala Simče.

„Hezký, ale to jste si mohli sundat roušky, abych si ho mohla pořádně prohlídnout.“

„Nemohli 😄,“ smála jsem se. „Seš moc zvědavá. Počkej, až to Blatný dovolí.“

Před dřevníky uklizeno. Bedny s harampádím byly taky pryč. Táta sekyrou štípal dříví. Na druhým pařezu to samé zkoušel Jakub.

„Nemůžu se na to dívat,“ vzdychala mamka. „Co když si ublíží?“

„Když jsem byla malá,“ řekla babička, „ tak kluci v tomhle věku normálně štípali dříví. A ještě i dřív.“

„Já vím, mami, já vím, ale dnes je jiná doba. Dneska jsou děti prostě…“

„Nešikovný a líný,“ odpověděla jsem za mamku.

Pokračovat na další stránce.

Stránky: 1 2 3