LOVID – 12. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Pohladila mě po zádech, přitáhla k sobě a položila hlavu na moje rameno. Jsem už o něco vyšší než mamka, protože jsem celá po tátovi. „Zlatíčko, ale ty víš, jak to myslím,“ mluvila tišeji. „Tahle doba je prostě jiná. Nemusíme se o nic takového starat, tak prostě nemáte tu zkušenost.“

„Jakub se ale činí,“ pokračovala babička. „Však je to jen dobře.“

„Lítá mu to na všechny strany, ach jo,“ vzdychla mamka.

Byla pravda, že se brácha spíš dvakrát netrefil a až na potřetí už zaťal sekeru, která mu pak zase zůstala ve špalku a on s ní zápasil. Ale nevzdával to. A táta občas odložil svoje a ukázal mu nějaký trik. A když skončili, hlavně brácha přiběhl a hrdě ukazoval třísky po rukách. Mamku mu napočítala rovnou pět a připravila jehlu, aby je mohla vytáhnout. Tiskl k sobě víčka, protože se na tu příšernou operaci nemohl dívat. Ze začátku dokonce kvičel ještě dřív, než se ho vůbec dotkla. Nakonec si tu jehlu vzal sám a sám se taky odoperoval. S každou vytaženou třískou jsme si museli poslechnout detaily celého zážitku. Jak byla hluboko, jak ji podebral, jak vylezla z  kůže… Byl naprosto ohromený.

„Tati, já bych tady chtěl bydlet. Pořídili bychom si psa a kočku,“ řekl nakonec, čímž tátu zahřál u srdce, jak jsem dlouho neviděla. Opětoval mu tak šťastný úsměv. Pohladil ho po vlasech a dodal: „Já bych taky moc ráda. Jezdíval jsem sem za babičkou a dědou. Tady všude se odehrávalo moje dětství nejčastěji o prázdninách. Vždycky jsem tu chtěl bydlet, ale kvůli práci a pak vaše škola, nikdy to nešlo napořád.“

„Ale teď to přece jde, tati! Do školy se nechodí a s mamkou můžete pracovat z domova!“

„Jednou to ale skončí. Určitě se za pár týdnů vrátíte do školy. A v práci, nevím, jak se po tom všem změní podmínky.“

„A kdybychom tu bydleli, vozil bys nás ráno do školy?“ žadonil.

„Moc si to nedovedu představit. Je to opravdu daleko. Ne sice zas tak moc, ale prostě bychom byli všichni závislí, kdo koho kam odveze. Autobus tu ráno před karanténou svážel školáky, ale je to takový nepraktický.“ Drbal se na bradě a tvářil se, jako by mu před očima odplouval krásný sen a on nevěděl, jak ho zachytit a nepustit. „Možná… možná, když už jste tak velký. Lucka chodí na střední a ty taky nejsi žádný malý kluk. Příští rok jdeš na druhý stupeň… Možná bychom to mohli nějak vymyslet.“

„Tati! Tati, prosím tě vymysli to! Vymysli!“

Mamka se pak k tátovi, když seděl už na gauči, naklonila a povídá: „Jestli sis na sebe neupletl bič. Teď nedá pokoj, dokud to nějak nezařídíš. A mně se tu líbí, to ano, jen si to nějak nedovedu představit. Napořád. Jak to bude s časem. A energiemi. Vytopit tohle v zimě musí být strašně nákladný.“

Pokrčil rameny. „Já taky nevím. Ale třeba na něco přijdeme. Kdo říká, že to musí být skutečně napořád. Třeba to tady můžeme zkusit na pár měsíců a uvidíme, jestli to zvládneme nebo ne. O nic nejde, nemusíme se hned rozhodovat natrvalo.“

„Je tady opravdu krásně,“ babička pokývala hlavou. „Moc krásně. Za barákem bys mohla mít zahrádku, Jani.“

Filip mi navečer poslal první fotky koťat. Vypadaly spíš jako malé myši přitlačené u unavené Mícy. „Moc k ní nesmíme,“ napsal, „ale šel jsem ji zkontrolovat a na prcky bylo vidět, tak jsem toho hned využil.“

Brácha mi taky obratem vtrhl do pokoje. „Ségra, že bys tu taky chtěla bydlet?“

Pokrčila jsem rameny. „Jenže já mám školu fakt daleko. Jen od nás jezdím meziměstským autobusem. Odsud bych jezdila aspoň o hodinu dýl.“

„Ségraaaa…“

„Míce se už narodila koťata,“ obrátila jsem a ukázala mu fotku.

„Ty jsou tak prťaví… to snad ani není možný. Můžu je pohladit? Zeptej se Filipa.“

„To ještě nejde. Jsou moc slaboučký. Počkej pár dní nebo týdnů. Dočkáš se.“

A Kuba byl ještě víc k nevydržení. Lítal po baráku a každého otravoval, že si musíme pořídit kotě, že bez něho odsud neodjede a že je vlastně dost možný, že neodjede ani tak. Postaví si tu bungr, hlady tu nepomře, prý si kdyžtak něco uloví a štípat dříví už taky umí.

„Takže co ty na to? Chtěl bys do domu kočku?“ mluvila mamka potichu na tátu. „Tohle asi jen tak nepomine. Spíš bychom se na to měli už připravovat.“

Před spaním jsme si s Filipem na Netflixu pustili horor The Silence a opravdu jsem místy hrůzou nahlas vykřikla, až jsem si musela vypínat zvuk, protože by jinak Filip kvůli mně ohluchl. Ve tmě v podzemních jeskyních přežil jakýsi pravěký druh, který stejně jako netopýři lovil podle zvuku. Lidi. Lovil lidi! Na svět je vypustila nějaká skupina jeskynních průzkumníků. Kdyby tam nevlezli, oni by nevylétli ven a nezačali by vraždit lidi. Všichni teď museli na příkaz vlády zůstat doma. Jako my teď. Nemusí sice nosit roušky, ale musí být maximálně potichu. Jenže jedna rodina s babičkou neuposlechne a stěhuje se na venkov. Stejně jako my teď. Srdce mi bušilo hrůzou a některými neuvěřitelnými podobenstvími s mým životem. Ve filmu byla taky starší sestra a mladší bratr! A vezli s sebou babičku! A my tu máme taky netopýry!

Pokračovat na další stránce.

Stránky: 1 2 3