LOVID – 12. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Když film skončil, byla jsem k smrti vyděšená.

„Nechceš si ještě chvilku povídat, aby tě nebudily noční můry?“ zeptal se Filip.

A tak jsme spolu ještě chvilku telefonovali. Mluvila jsem potichu, aby mě nebylo po domě moc slyšet. Nevím, jestli brácha poslouchal, nebo třeba mamka s taťkou, to je fuk, chtěla jsem prostě soukromí. Řekla jsem mu, jak jsem v tom viděla hodně spojitosti s dnešní dobou a naší situací. I když nás nevraždí žádní pravěcí tvorové, ti z filmu vypadali něco jako zmutovaní netopýři. A přece už na začátku proběhlo, že koronavirus pochází právě od netopýrů. A příběh byl taky o rodině, co odjela na venkov. Jako my.

„Tak teď nevím, jestli nebudu mít noční můry i já,“ řekl Filip. „Jsem tě chtěl uklidnit a ty na mě takhle!“

„Tak vyprávěj o něčem jiném…“

„Počkej, budu chvíli přemýšlet.“ A po chvilce s rošťáckým hlasem navázal: „Tohle tě pobaví a naprosto zafunguje. V patnácti letech jsem byl na Superstar. Počkej, než začneš pištět, tak ti to vysvětlím. Můj kamarád hraje na kytaru a dobře zpívá, ale neměl takové sebevědomí, aby se tam sám vydal. Tak jsem šel s ním. On si dal navíc podmínku, že musím taky vystoupit. O nic nešlo, já zpívat neumím, tak jsem mu nemohl ani konkurovat. Mohl bych maximálně tak uspět v hvězdný pěchotě. Ale ani tam jsem se nechytil. Šel jsem jen před komisi a po chvíli mě vypískali ven.“

To mě opravdu rozesmálo. Zakrývala jsem si pusu rukou, abych nebyla moc hlučná.

„A co jsi zpíval?“

„No, původně jsem chtěl šokovat písničkou  I’m an Albatraoz, ale to by bylo asi moc, tak jsem spustil od Ed Sheerana Shape of You.“

„Vážně? Zazpívej mi kousek.“

„Ne, to opravdu ne. To by nešlo. Ale myslím, že stačí si mě tam představit a musíš se řezat smíchy.“

Řezala jsem se.

Dokonce i když jsem už ležela sama na polštáři a snažila se usnout, nebránily mi v tom žádné scény z hororu, na které bych si mohla najednou znenadání vzpomenout díky tomu tichu a tmě, ale spíš jsem každou chvíli vyprskla smíchy, protože jsem si představila Filipa, jak nakráčí před celou komisi, nemotorně vyhledá místo, kde má stát, neví, jak držet mikrofon, spustí pozdě nebo brzo, netrefí se do nahrávky, tak zpívá bez ní, kouká do země, protože mu bylo patnáct, tak byl určitě ještě hodně plachej, však šel taky jen jako kamarádův doprovod. A pak Pavol Habera kroutí očima a řekne nějakou tu katovskou hlášku, která Fílu absolutně knockoutuje. On odchází, ale ještě za zavřenými dveřmi si všichni vyprávějí, jak je tohle vůbec možný a kdo jim tam ještě jako hodlá vystoupit, že by si zasloužili vyšší honoráře.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3