LOVID – 13. kapitola  z e-knihy pro YA zdarma

Nebylo to s ním jednoduchý. Ani já jsem mu nemohla moc přijít na chuť. I když jsem se snažila aspoň jako malá. Jenže lidi jsou různí a k někomu prostě najít cestu asi ani nejde. A tak se o to víc mamka snaží, abychom ani já, ani brácha se nikdy nedostali do situace, kdy si právě přestaneme se svými rodiči rozumět a vybudujeme si mezi sebou jen nějakou příšernou studenou zeď hádek a zlosti. Prý by to pro ni bylo peklo, který by ani nepřežila.

„Vaši se rozvedli, viď?“ ptala jsem se Filipa, když jsme seděli venku na houpačce. Byla to prkna, spojená několika lany mezi dvěma stromy za silnicí na volném prostranství. Kdysi to prý udělal Filipův táta, ale spíš místo toho, aby se tu někdo v klidu houpal, jsme ji tehdy používali jako první stupínek pro šplhání po vysokém stromě. O pár metrů výš jsme měli přivázaný lano, které nám pomáhalo jak při šplhání nahoru, tak sklouzávání dolů. Zajímavé je, že z mého nynějšího šestnáctiletého pohledu mi to přišlo strašně nebezpečný a vůbec se mi tam nahoru nechtělo. Skoro jsem ani nedohlédla, kde je až to lano uvázaný a jestli vůbec není zpuchřelý. Ale tehdy, když mi bylo těch deset, jedenáct, mi to přišlo naprosto v pohodě.

Filip přikývl. „Máma teď bydlí s takovým… Hele, ten její je jen o osm let starší než já. Chápeš to?“

Zakroutila jsem hlavou. „Právě že nechápu. To musí být divný.“

„Když se to babi dozvěděla, tak křížila ruce, jako když tam nahoru,“ ukázal směrem k nebi, „někomu vyčítá, že to zvrtal.“ A pak začal napodobovat hlas paní Suchánkový. „Svatba nás stála sto padesát tisíc! Přišli hosti z celé vesnice a ještě jsme objednali kočár pro nevěstu a ženicha, ve kterém jezdili od cedule k ceduli, aby všichni viděli! A teď taková ostuda!“

Smála jsem se, jak ji perfektně parodoval.

„To víš, tehdy bylo sto padesát tisíc víc než dnes.“

„I dnes je to hodně peněz.“

„Jasně, já bych za svatbu tolik nedal, protože já se ženit nikdy nebudu.“

Přikývla jsem. „Máš pravdu. Dneska už je to překonaný. Lidi spolu můžou bydlet a nemusí se kvůli tomu brát.“

„Přesně!“ oči se mu rozjasnili. „Já bych se třeba klidně odstěhoval s holkou do bytu a prostě bychom to zkusili a kdyby to nevyšlo, tak bychom se jako rozumní lidé přece normálně dohodli, než do toho tahat soudy. Kdybys to viděla u nás doma, ty tahanice po soudech, strašný.“

„A ty máš holku?“ zeptala jsem se s jistými obavami.

„Tak …“ nadechl se. No jasně, má holku! A já tu s ním sedím na houpačce… Prý s kamarádem, kterého z nám z dětství. Ale moc dobře vím, jak mi je s ním dobře. Chtěla jsem si nalhávat, že o nic nejde. Jenže když jsem mu na blízku, je mi…  fakt hezky. Ani venku mi kvůli němu není zima. A pořád bych se smála. A dívala se do jeho očí. Na houpačce jsem se taky omylem dotkla jeho ruky, abych nespadla. Jasně, tak nebylo to omylem. Schválně jsem se chytla. A přitiskla, aby mě zachránil před pádem, který jsem taky předstírala, protože jsem si nejvíc přála, aby mě už držel kolem ramenou. Aby byl ještě blíž. Když máme ty příšerný roušky! Pořád na tom obličeji!

„Nemám,“ řekl po delší odmlce.

„To ti trvalo trochu dýl, aby sis to ujasnil.“

„Když to je těžký,“ pokýval hlavou na obě strany, jako když je na nerozhodné váze.

„A co je na tom těžký? Buď máš, nebo nemáš, ne?“

„No, když já nevím, jestli to taky tak máš.“

„Jak já?“

„Jestli teda seš moje holka?“

Buch. Rána do srdce. Cože?

Kamarád z dětství… Byl zamilovaný, když mu bylo patnáct… A teď? Jako vážně? Nemohla jsem vůbec promluvit. Zaskočila mi veškerá inteligence a výmluv-nost a byla jsem… no, jako bych to četla z učebnice: tabula rasa.

„Lucko, já vím, že jsme tu spolu jen pár dní. A vlastně si jen povídáme. A… vlastně si nemůžeme dát ani pusu… Já bych teda jako chtěl…“ zakoktával se.

Cítila jsem, jak pod tou rouškou rudnu. Klopila jsem oči, pak se podívala do jeho, to nešlo, zase jsem je musela sklopit.

Viděl, že jsem z toho celá rozhozená, vzal mě za ruku, hladil palcem. „Zlobíš se na mě?“ zašeptal.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Ale taky můžeme být jenom kamarádi, jestli chceš?“ v jeho hlase bylo tolik nejistoty. Cítila jsem, jak svůj pohled zabořil do mých očí s netrpělivě vyčkávající odpovědí a nadějí, že bude taková, jakou si přeje.

„Ne, to ne… já budu ráda tvoje holka,“ řekla jsem potichu. Otočila k němu tvář. Teď by měla přijít ta kouzelná chvilka, kdy se k sobě přiblížíme, aby se naše rty dotkly… Ale naše tváře halila ta pitomá hnusná rouška a oba jsme věděli, že jak od Suchánků, tak od našich by bylo dobře vidět, a že jsem taky slíbila… Takže jsem se k němu naklonila, abych pak položila hlavu na jeho rameno, on mě rukou objal a hladil po vlasech. Bylo to moc fajn. A pak jsme spadli. Převrátili jsme se z houpačky a leželi v mokré hlíně prorostlé ostružiním. Přes oblečení jsem trny necítila, ale chytly se mi do vlasů a píchaly mě do ruky, když je chtěla odstranit.

„Počkej, já ti pomůžu.“ Ležel nade mnou, aby odstraňoval ty ostré liány. Byl tak blízko, bylo to tak intimní a přitom hloupé. Navíc měl ruku od bahna, jak se o ni opřel, když padal, takže jsem pak měla i špinavou roušku a tvář na čele. Střídal se tu smích a syčení od bolesti zapíchnutých trnů, ale víc smích.

„Jsi pořád stejná,“ řekl. „Střelená. Ležíme tu v blátě a ty se směješ. Ani nevíš, jak je to na tobě úžasný.“

Pokračovat na další kapitolu zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4