LOVID – 4. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Ale jak jsem řekla, zvykla jsem si a vracet se mi to do toho původního normálu už nechce. Protože tohle je můj nový normál. Už mi ani nevadí, že nemám kluka, protože nikoho dalšího k sobě nepotřebuju. Mám postel, počítač a večerní Fortnite. Ta chalupa je čára přes rozpočet, a jestli budou doma oba rodiče, možná by mohli začít vyžadovat i nějaký jiný řád, než jsme si s bráchou po ty měsíce tak pečlivě vybudovali. Někdy se totiž při hodinách dívám i na Netflix. To se asi mamce líbit nebude. Jenže, já jsem ženská. Já dokážu zvládnout i dvě věci najednou. Učitelka může přednášet a já u toho klidně stíhám film v originále a vím všechno. Bráchovi bych to nedoporučovala. Ten se ztratí i uprostřed věty, jestliže se podívá bokem, co se děje.
„A to se vám opravdu po škole nestýská?“ smutněla jednou mamka a dívala se hlavně na bráchu, protože je ještě v tom věku, kdy děcka spolu chodí běžně ven na hřiště, kluci hrají fotbal nebo na vojáky. U mě se to dá pochopit. Sama mi vyprávěla, jak holky v jejím věku trávily čas venku jen pomalým procházením, povídáním, vysedáváním na lavičkách a prakticky nic neděláním. Ale že ani jiné možnosti na sídlišti nebyly. Takže jediné plus, které z toho měla, bylo, že byla relativně na čerstvém vzduchu. Sic v jejím případě z balkonu měli výhled na chemičku a její žlutý kouř z komína, tak to už je dost relativní.
„Ne, vůbec,“ řekl brácha s hlasem, ve kterém bylo hodně podivu, proč se na to mamka vůbec ptá.
„Ani po kamarádech?“
„Ne,“ zakroutil hlavou.
„Ale jinak bys chodil třeba s klukama ven.“
„My se spolu bavíme přes chat.“
„A to ti stačí?“
„Jo.“
Vždycky si vzájemně zavolají přes discord, když někdo není zrovna přítomen, tak se připojí později, hrajou u toho hry a povídají a jestli si někdo myslí, že kluci toho moc nenamluví, tak spíš asi jen, když jsou poblíž holky. Protože brácha a ti jeho kámoši pořád mluví a mluví a mluví a mluví… až ho musíme občas okřikovat, jestli by se trochu ztlumil, protože není slyšet ani televize. Takhle to vydrží celé hodiny!
„Tak to nechápu, to já, když jsem byla mladá…“ začne mamka ten svůj monolog, jak bylo za časů minulého tisíciletí a jak je dnešní doba jiná, vlastně divná. Jenže já na ní nic divnýho nevidím, mně to vyhovuje. Vlastně bych měla říci, že se mi to moc líbí a že bych nechtěla žít v tý době, kdy moje mamka.
Řekla bych, že je dnes daleko víc možností a že jediný problém je, že člověk nedokáže využít všechny. A pokud zrovna nemá depresi nebo není nějak jinak omezovaný, tak toho je přes den víc než dost, co by se dalo stihnout. Klidně by mohl být den delší. Abych se mohla pořádně vyspat a pak si všechno pořádně užít. Život by se totiž měl umět pořádně užívat. Kdo to tak necítí, je akorát frustrovaný, otrávený, pak je protivný na další lidi a hlavně má pořád připomínky, jak je život nespravedlivej. Dost si za to ale může sám. Pokud ho prostě život nebaví, nemůže být šťastnej. A nedostatek pocitu štěstí a nadmíra stresu vede akorát tak k různým psychosomatickým nemocem až k rakovině. Takže to moje užívání si dne je vlastně nejlepší prevence pro zdravý a dlouhý život.
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: