LOVID – 4. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Vytáhla jsem si cestovní tašku a začala kolem ní skládat věci, které bude zapotřebí. A taky batoh, do kterého jsem narvala všechny učebnice, ale sešity už jsem musela dát zvlášť do igelitky. Všechno se tam nevešlo. Oblečení, hlavně mraky spodního prádla, Mimiquea, každý musí jít spát se svým Pokémonem, i když už má občanku a bude si za rok a půl dělat řidičák. Tady neexistují žádná omezení ani věkové hranice. Všechny díly Tokijského ghúlu, co mám. Hřeben, tak mohla bych ho začít používat. Nabíječku na mobil, ještě bokem, abych ji za chvíli nehledala. Kdo ví, jestli pojedeme v pátek, v sobotu, nebo jak si to táta představuje, nabíječka prostě musí být po ruce. A tak dále. Asi budu potřebovat přinejmenším dvě tašky.
Nemám notebook, ale stolní počítač. Ten taťka vezme celý. To bude na mým stole vypadat fakt divně, až zmizí klávesnice, myš a odšroubuje monitor ze zdi.
„Jakube, máš si připravovat věci!“ prskla jsem na bráchu, protože se motal kolem mě a přehraboval se v těch mých, jako by byl na blešáku.
„Ale mně se nechce.“
„Mamka říkala…“
„Já vím, ale já stejně nevím, co bych si měl zabalit.“
„Tak asi nějaký oblečení a učení, ne?“
„Ježíši, to je nuda!“ prskal. „A to nemůže udělat mamka?“
„No, asi jí nic jiného nezbude, jestli ty se na to vykašleš…“
„Ježíši, to je fakt děsný.“ A otráveně odkráčel.
Mimique v tašce zabral asi čtvrtinu prostoru. Nebudu ho tam dávat. Ponesu ho zvlášť. Mám ho z animefestu z Brna. Byla jsem tam před dvěma roky. Můj první a zatím poslední animefest, protože ten loňský ani letošní se nekoná. Neměla jsem na sobě originál cosplay, protože se mi do toho nechtěly investovat tak velké peníze a vůbec, jednak jsem nevěděla, jestli to není jen jednorázová akce, jak takové animefesty vypadají a prostě jsem si vyrobila svůj vlastní. Jediné, co jsem měla fakt originál, byla paruka, kterou jsem si objednala z e-bay. Oblékla jsem se do postavy Nagita Komaedy, i když je to kluk, ale o to vůbec nešlo, protože mi byla tahle postava z Danganronpy sympatická. A je to fakt hezký kluk. Je takový hubený, hubenější než já, s bledou kůží, to spravil makeup, vlasy má mírně zvlněné, takové něco mezi bílou a růžovou, to zařídila paruka. Měla jsem černé úzké kalhoty, to ještě bylo v pohodě. Nejtěžší bylo vymyslet a vypasovat jeho delší zelený kabát, což jsem nakonec trochu neuměle zvládla s jedním starým kabátem, ze kterého jsem už dříve vyrostla. Tím působily rukávy těsnější a kratší, ale poradila jsem si s různými našívanými kusy látky. Nejnáročnější byl límec a vypasování, aby pak byl dole volnější, a našít něco jako zubatý „ocas“, který měl vzadu na spodní části kabátu. Pod bundu pak stačilo bílé tričko, na který jsem si namalovala jeho typický červený znak zvláštních propletených háčků.
A vůbec mi nevadilo, že jsem možná vypadala jako z nějakého výprodeje maškarního plesu, protože všichni kolem byli úžasní a moc dobře poznali, kdo jsem, a už na mě z dálky volali: „Nagito!“ Strávila jsem na animefestu celý den, i když většinu toho času jsem dokola procházela stejnými uličkami a dívala se na stejná trička a plyšáky a retro video hry, protože jednotlivé akce, které tam byly, většinou dlouho neudržely mou pozornost. Chodila jsem taky hodně ze sálu ven, na vzduch, kde jako by byl jiný svět: nejen manga, ale i Marwell, DC a další. Spousta lidí měla originální kostýmy za spoustu tisíc a všechno bylo tak magický. Vzájemně jsme se neznali, ale jako bychom byli jedna rodina. Objímali jsme se, i figuriny, které jinak v můvičkách proti sobě útočí nebo si konkurují.
Tak možná tato drobnost mi v karanténě a izolaci od celého světa chybí. Pořádný animefest.
Pokračovat v další kapitole zde.
Vrátit se na předchozí kapitolu zde.
Přejít na hlavní stránku zde.
Martina Boučková
Jeden komentář
Pingback: