LOVID – 5. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„Kdykoliv se něco změní,“ pokračoval, „budu rád, když tě uvidím, nebo uslyším. Nechceš mi poslat hlasovku?“
Co bych mu měla tak namluvit… Měla jsem pocit, že konverzace se vyčerpala.
„Pošlu, později. Teď je tu hluk. Nemůžu,“ zalhala jsem.
„Dobrá. Počkám.“
Potřebovala jsem to někomu říct. Někomu, kdo je moje kámoška, nebude se mi posmívat a nevykecá to dál. Snad jedině Simča. Ale stejně jsem váhala. Abych zbytečně nevířila vodu. Vždyť tohle nic neznamená. Nebo snad ano? Jenže se člověk může utvrzovat sebelíp, že to nějak v sobě zpracuje, že vydrží a nikomu to neřekne, ale je to těžký. A od čeho jsou přátelé. Tak jsem to samozřejmě hned po pár minutách Simče vyzvonila. Její reakce se mi vůbec nezamlouvala: „Takže to táhne s Klárou a s tebou?“
„Cože?“ A přidala jsem tlustý vykřičník, který problikává červenou a žlutou barvou.
„Promiň.“
„S Klárou určitě nechodí. Jen ta blbá Julina nafotila, jak se dva známí baví na ulici. To nic neznamená.“
„Obdivuji tě, jak jsi klidná.“
Zabít! Vůbec jsem jí to neměla říkat!
„Podívej, já s Markem vlastně už nechodím. Může si dělat, co chce, ale s Klárou určitě není, protože kdyby ano, tak by se takhle nechoval. Znám ho. On není takový…“
„Dobře.“
Odhodila jsem mobil do rohu postele. Vztekle vstala. Vydala se do kuchyně uklidnit se pohledem do lednice, ze které si nakonec stejně nic nevezmu. To mi bylo jasný. Dobroty, které by se na nervy daly jen tak chňapnout a nasoukat do úst, jsou stejně už snědený. Z jednoho prostého důvodu: vyjídáme potraviny s krátkou dobou trvanlivosti jako první, protože teď se vše přesouvá na chalupu.
A ono možná dobře, že jsem se nezačala něčím cpát. Od doby, co jsme všichni tak nějak doma kvůli koronaviru, prý v průměru každý Čech přibral tři kila podle jednoho televizního programu, protože na druhém už to bylo osm kilo. Nevím, kde ty vzorky berou a koho přeměřují, ale evidentně zaměstnanci každé takové společnosti na home officu tloustnou odlišně. Já mám dvě kila navíc. A nešílím z toho. Prozatím.
V pátek ještě písemka z literatury a prezentace na občanku… Nevyšla na mě řada, super. Nerada mluvím před všemi. Přes mikrofon je to jednodušší, nemusím stát před lavicemi a snažit se soustředit na to, co říkám, když ostatní na mě zírají, nebo koukají do mobilu, dělají ksichtíky a ukazují směrem ke mně, jako bych snad měla zvednutou sukni a ukazovala všem spodní prádlo. Začnu se proto ošívat, rovnat si oblečení, vlasy za ucho, drbat na nose a jsem příšerně nervózní, až se mi rozpálí tváře do ruda. Takže na online výuce odpadá veškerá ta provokace cizích pohledů a už musím jen sdílet přes monitor, co jsem vypracovala, a mluvit o tom. Nevýhoda je ta, že jak hned neslyším zpětnou vazbu, mám někdy pocit, že se přerušilo spojení, nevím, jestli to říkám správně a tak. A proto po několika větách hrobového ticha ze sluchátek se stejně zeptám, jestli je vše v pořádku. Nervy na pochodu.
Mamka se dnes v práci loučila, jako by měla odjet na měsíční dovolenou. Aspoň nám to takhle popisovala. I když vlastně po celou dobu bude stejně pracovat, ale z domu. Sbalila si kafe, pytlíky čaje, čokolády… Tohle už bylo potřetí. Poprvé na jaře, když zavřely školy, tak se balila, aby mohla doma doučovat Jakuba, protože tehdy ještě neprobíhala online výuka. Podruhé v říjnu ze stejných důvodů, ale protože se online výuka rozběhla a ona později cítila jakýsi předvánoční stres, že to v práci nezvládají a potřebují rázný dozor. I když si spíš myslím, že chtěla být blíž svým kamarádkám a odpočinout si od domácího stereotypu. A taky sklíčenosti, protože se cítila jen pořád zavřená ve třípokojovém bytě bez balkonu. Tak se tam sporadicky vydala, ale nikdy ne v celý týden v kuse. A potřetí teď, když vláda rozhodla, že se dokonce uzavřou okresy. Každá ta jejich tiskovka působí jako nekonečný seriál, kdy se v dalším díle odhalí něco nečekaného. A jednotlivé zvraty přinášejí nával emocí. Ale stejně všichni čekáme jen na to, jak to nakonec dopadne. V životě bych neřekla, že politika může na sebe strhnout tolik pozornosti.
Někdy si připadám jako v nějakém scifi filmu, co všechno je vůbec možné. Na televizi ani nekoukám, všechno mám většinou přímo hned z netu. Taky v časově omezených zprávách se nemluví o ničem jiném než o koronaviru. A všechno ostatní jde tak nějak úplně stranou. To nejdůležitější si stejně najdu na síti nebo si to pošleme do skupinovky. A na zbytek se moc koukat ani nedá. Jedině tak chvilkové drama, kdo bude zase ministrem zdravotnictví a kdo z nich je nejvíc na infarkt a naopak, kdo to má na háku.
Pokračování na další stránce.
2 komentáře
Pingback:
Pingback: