LOVID – 6. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

A z okýnka jsem měla výhled akorát tak na temné nebe s hvězdami, které z našeho bytu v noci vůbec jinak nevidím. Nádherný úplněk. Bylo 27. února a nebe zářilo stříbrným měsícem, normálně mě to dostalo.

„Haryku, tak pojď domů,“ uslyšela jsem ten samý hlas. Zvědavost mi nedala, tak jsem šla na konec chodby ke dveřím na menší terasu s výhledem na plácek, kde si mamka přeje mít jednou zahrádku, až se tu prý v důchodu usadí. Hned o kus dál stály dřevěné kůlny, značně prokousané dřevokaznými brouky. A za nimi ještě kus trávy, onen příšerný zakalený potok a pak už jen les. No, a hned vlevo jsem měla pohled na sousedy. Stála jsem v bačkorách na dlažbě a sledovala něčí mihotavé světlo z mobilu. Slyšela jsem funění. Starý pes se pomalu přesouval k volajícímu a dvakrát si štěkl na potvrzení, že rozumí. Ale kdo byl ten, co ho k sobě volal, to jsem v té tmě neviděla. Právě u jejich silnice se nachází ta nejbližší lampa s mdlým žlutým světlem, ale pořádně vidět nebylo. Ona neznámá postava se stejně procházela daleko od ní. Světlo sahalo jen k silnici a ke straně baráku. Dál už vůbec. Věděla jsem, že tam bydlí ti potrhlí důchodci, jenže podle hlasu to musel být nějaký kluk. Ale jaký?

Seběhla jsem dolů po schodech, a protože jsem uslyšela, že se naši ještě v obýváku dívají na televizi, jen jsem špitla.

„Mami…“

„Lucko, ty ještě nejsi v posteli?“

„Tak je deset teprve…“

„A jo,“ řekla mamka. „Tady to vypadá, jako by bylo podstatně víc, jaká je tu tma. Něco jsi potřebovala?“

„On se vedle někdo přistěhoval?“

„Ne, pokud vím, tak tam pořád bydlí Suchánkovi,“ odpověděla.

„Jasně, pořád,“ dodal táta.

„Ale já jsem tam před chvílí asi viděla někoho jiného.“

„Že by zloděj? Proboha,“ polkla mamka. „Někdo se tam k nim vloupal? Kde mám mobil. Před chvílí tu ležel.“

„To si… nemyslím,“ zadrhávala jsem se. „Spíš to vypadalo, jako že tam bydlí. Volal na psa a ten šel za ním.“

„Ten jejich Haryk je už pořádně starej. Víš, jak jsem ti ho včera ukazoval, jak odpočíval na tý cestě,“ táta najednou navázal na nějaký úplně jiný příběh, kdy s mamkou v pátek přivezli první věci a vůbec to sem teď nepatřilo.

„Máš pravdu, sotva vstal. Starý psi strašně trpí na klouby.“

„Možná by mu měli do stravy přidávat…“

„Mami!“ přerušila jsem je. „Tak kdo to může být? Mají tam snad návštěvu? Vědí, že se nesmí cestovat mezi okresy?“ byla jsem téměř hysterická.

„Až od pondělka,“ zdůraznil táta. A zase mi nepomohl.

„Tak kdo by to mohl být?“ vyzvídala jsem dál.

„Pokud vím, co se Jarda rozvedl, tak se nastěhoval k mámě,“ řekl táta.

„Takže to byl Jarda Suchánek?“ Ten zvláštní člověk, který pořád jezdil někam za kšefty, a když měl volno, tak se jen hrabal v motorce?

„A co že se Jarda rozvedl?“ podivila se mamka.

„Povídala mi stará Suchánková na pět metrů od plotu s respirátorem na obličeji, takže to museli slyšet až v Pelhřimově, že si prý ta jeho Mirka nabrnkla nějakého pětadvacetiletého a jeho vyhodila z bytu.“

„To jsou mi věci…“ Mamku to evidentně začínalo zajímat čím dál víc.

„A co děti?“

„No právě, prý jsou doma pořád na nože. Mladýmu je o pár let míň než Mirky milenci, tak se prý sbalil a nastěhoval k tátovi. A holka byla přes týden na internátě, ale co zavřeli školy a je doma, tak prý to taky není žádná sláva. Ale zůstala zatím u mámy.“ Mávla jsem nad tím rukou a odcházela pryč z obýváku. Asi jsem nebyla zvědavá, kdo s kým co a jak. Ale jedno mi bylo jasný. Vedle už nebydlí jen společenští staroušci, ale i jejich rozvedený syn, který zbožňuje podobně příšernou hudbu, takový ten rock, kde se zpívá jen o tom, kdo toho kolik vypil a jak mu po tom bylo zle. A nejspíš tedy i jejich syn, což asi bude podobná pohroma. Nic normálního by z takové rodiny vzejít nemohlo.

Pokračovat na další kapitolu zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4