LOVID – 7. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„To nic. Omyl, sry,“ snažila jsem se honem vyřešit divnou situaci.
„A vy dva?“ přišla krátká otázka.
Odhodila jsem mobil. Musím pryč. Na vzduch. Jasně. Brácha někde mučí kočku svým přehnaným hýčkáním, půjdu ho radši zkontrolovat.
U sebe v pokoji nebyl, šla jsem ven. Počasí bylo stále na zimní bundu, ale to mi zas tak nevadilo. Aspoň jsem měla pocit, že se mi provětrá mozek, a taky kdyby mi byla už neúnosná zima, zalezla bych rychle do baráku. To ve městě je taková příprava ven náročnější. Než si vyberu, co si vezmu na sebe, musím se nalíčit, vzít si respirátor, což tady na zahradu nemusím, super, nazout se do bot, čekat, než přijede výtah, to zabere celou věčnost, pak sjedu dolů… To si někdy dvakrát rozmyslím, jestli mám vůbec jít ven. A za posledních pár měsíců s těmi všemi omezeními a když mám současné kamarády mimo město, a teď už dokonce vím, že doslova mimo okres, tak se mi samotný pochopitelně ven nechce. Klidně uběhne týden a já jsem třeba z domu nevytáhla paty ani jednou.
A na chalupě. Už podruhý v jeden den. Měla jsem z toho takový zvláštní euforický pocit. Jako že opravdu něco dělám a jdu do sebe a jestli mi následující den někdo vytkne, že se jen válím v posteli, tak mu řeknu, hele, v neděli jsem vstávala už v sedm a byla dvakrát venku! Nepokoušej štěstí!
Brácha byl s kočkou na vystouplém betonovém obrubníku, který ohraničuje zvednutý pozemek vedle nízko položené cesty u baráku. Kočka si skutečně nechala líbit všechno. Česal ji, drbal, pak ji vzal do náruče na bundu a tahal po pozemku, přitom jí něco vykládal, jako by mu rozuměla.
„Takhle bys ji moc tahat neměl,“ uslyšela jsem něčí hlas. Ohlédla se. Asi metr od plotu stál nějaký cizí kluk. Myslím, že se trochu podobal tomu prckovi, co tu před lety jezdil za svou babičkou. Jenže od té doby se strašně moc vytáhl. Prohlédla jsem si ho se zamračeným výrazem.
„Ahoj,“ pozdravil mě. „Micina je těhotná. Tvůj brácha by ji neměl takhle tahat.“
„Aha,“ přikývla jsem. Proč mi to jako říká, ať si to řeší s ním. „Jakube!“
„Co je!“ volal zpátky, jako bychom byli od sebe na dvacet metrů.
„Polož tu kočku na zem!“
„Ani náhodou!“
„Říkám, polož ji. Neslyšíš!“ Chtěla jsem se za ním rázně vydat, ale stačilo, že se podíval na můj výraz ve tváři.
„Co je, ségra? Jí se to líbí.“
„Čeká koťata, tak ji polož opatrně na zem.“
„A jak to víš?“ pořád se dotazoval, aniž by poslechl. Ukázala jsem směrem k plotu. Z jeho úhlu ten kluk přes košatý smrk nebyl vidět. Popošel tedy pár metrů směrem k plotu a pak ho uviděl.
„To je tvoje kočka?“ zeptal se Jakub.
„Naše Míca. A klidně s ní buď, jen ji takhle netahej za ty tlapky nahoru. Na to břicho to není dobrý.“
„Myslel jsem, že je jen tlustá,“ ušklíbl se a opatrně ji položil. „Můžem si pak vzít jedno kotě?“ žadonil.
„Brácho!“ zvedla jsem hlas.
„Co je? Tak proč by ne? Já bych chtěl kočku.“
„Tak se nejdřív snad zeptáš našich. A navíc, my tu budeme jen krátce. Kam bys pak tu kočku jako chtěl dát?“ cenila jsem na něj zuby, aby mu došlo, že o tom on nerozhoduje.
„K nám domů, ne?“ tlemil se.
„To máma nedovolí.“
„A proč? Tak bude u babi.“ Hlavně, že má ve všem jasno.
Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. „To neřeš, jasný?“
Po chvíli se kočka rozhodla, že jí daná společnost přestává bavit, a tak podlezla škvíru pod plotem a odešla. Neuvěřitelné, jak je takové tělo pružné, jak klame svou šířkou. V životě by mě nenapadlo, že by se tím vůbec nějaká kočka protáhla, natož taková koule.
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: