LOVID – 7. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Vypadáš jinak,“ řekl ten kluk. Ani jsem si neuvědomila, že pořád stojí u plotu a sleduje, jak na sebe s bráchou hulákáme.

„Co?“ špitla jsem. „Jo, to… tak už nejsem dítě. Ty už taky nejsi žádný mrňous.“

„Lucka, viď?“

Přikývla jsem. Stále se na mě díval takovým zvláštním pohledem. Filip Suchánek. V životě jsem ho mockrát neviděla. Jako menší jsme jezdili na chalupu dost často. Byli jsme tu třeba skoro celé léto a v dalších teplých měsících i některé víkendy. V zimě se nám sem nikdy moc nechtělo, i když tu zase naopak bylo pořádně sněhu. A on se svou sestrou Kačenou jezdili za svými prarodiči vždycky na nějaký čas přes prázdniny. I když jsem o rok mladší, byla jsem vždycky vyšší než Fíla, za to teď mě pořádně přerostl. Jako dítě jsem si s ním moc nehrála. Jeho nejvíc bavilo kolo, nebo aspoň jak si na něj sednout a ujet z jejich chalupy do centra vesnice, kde byli ostatní kluci. Kačena se pořád válela v jejich bazénu, který si starouškové, aby ušetřili, nechali sami vykopat kamarádem bagristou. Dali na dno a napustili vodou z potoka. Takže to bylo samé bahno. Ale Kačeně to nevadilo, pořád byla v tý vodě a nechtěla si se mnou hrát. A tak jsem se jako dítě věnovala tomu, co zase bavilo mně. Stloukala jsem si z prken vlastní bunkr, vykopala díru na zahradě, že tam zasadím strom, pak do ní brácha nešikovně zahučel a já dostala na zadek. Nebo jsem se přehrabovala v tátově nářadí, našla tam různé poklady jako pilu a hned jsem šla řezat strom. Vůbec mi to nešlo, spíš jsem jen lehce obrousila hladkou kůru, máma vyjekla, jestli se prý jako chci zmrzačit, uříznout si prsty nebo ji dostat do blázince, a dostala jsem na zadek. Táta se smál a řekl, že to jako malý kluk dělal stejně. Nebo jsem si přistavila štafle na terasu a vylezla až ke komínu. Sedla si rozkročmo na střechu a prohlížela si okolí. Takže jsem dostala taky na zadek. Tak často jsem slyšela na všechno ne a dávej pozor a to snad nemyslíš vážně, až jsem skončila s mobilem v posteli. Byla jsem prostě trošku střelená, ale už jsem se sklidnila.

A Filip teď nevypadá zle. Blonďák. I když jsem si myslela, že se mi líbí černovlasý, ale vlastně mu to sekne. Možná bychom se mohli začít kamarádit… abych tu nebyla jako v izolaci na konci světa u lesa… že…

„A jak se jinak máš?“ zeptal se mě.

„Jo, dobrý…“

„Máte tu internet?“

„Proč?“ podivila jsem se.

„Tak asi máš online školu jako já, ne?“

„Jo, mám. Máme internet. Dobrý.“

„Tak jo, dobře.“ A odcházel.

Měla jsem pocit, že jsem propásla příležitost. Chvíli jsem se kousala do spodního rtu, až jsem na něj zavolala.

„Fílo, hele… nepokecáme třeba pak? Přes discord? Víš, jak se ti vede a ségra a tak…“

„Jasně.“

A bylo to. Docela fajn pocit, že je tu na blízku někdo normálního, tedy mýho věku a třeba budeme moct probrat cokoliv, co nás tady štve. Nebo baví. I to se může stát.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4