LOVID- 9. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Hlavní hrdina vstupuje na scénu. Jeho oblek s dlouhými rukávy a nohavicemi je kovově lesklý, neprůstřelný a přitom pružný a prodyšný. Nejnovější módní trend dvacátého druhého století, doplnění o stylovou roušku. Jsou vidět jen oči, vše ostatní je zakryté. Před viry, před nebezpečným slunečním zářením. Ještě doplnit o brýle a ochrannou přilbu a nic se nemůže stát.

Tak tam doufám nespějeme. Ale pravdou je, že jsme v jednom domě a všichni sedíme u počítačů. Každý ve svém pokoji. Táta spí a jen babička nezapadla do šíleného století a sedí na lavičce u potoka. V zimní bundě a ještě zachumlaná do deky, v ruce hrnek s čajem a dívá se před sebe. Je tam neuvěřitelně uklidňující výhled. Zelený les, protože jehličnany jsou stále zelené. Na rozdíl od města tu nejsou uřvané vrány, ale za to je velmi dobře slyšet datlovo bubnování a jejich typické volání. V tuhle dobu už začínají nalákávat své samičky. Pak do stromu vyklovou dutinu. Den za dnem buší tím svým zobákem jako sbíječkou, aby si mohli zařídit bejvák. Někdy to trvá dokonce i celý měsíc, než je to hotový.

Z terasy je zase vidět střešní prasklina. Každý rok se zde uhnízdí nějací ptáci. Nikdy jsem nezjistila, co jsou zač, ale jako dítě jsem tam často chodila na výzvědy. Nenápadně, abych je nevyděsila. Jen jsem spíš poslouchala křik mladých. A pak sledovala z dálky, jak jejich rodiče přilétávají a zalézají do díry a zase ven pro něco k snědku. A taky tu jsou netopýři. V těch příšerných dřevěných kůlnách. Na první pohled téměř neviditelní, ale stačí se natáhnout dozadu pro lopaty a hned vyletí. To se vždycky leknu.

Chladivý vítr ošlehává tváře, ale babička má omotanou šálu až k uším a hluboko nasazenou čepici. Vypadá jako sněhulák zachumlaný v co nejteplejším oblečení, jen ji kouká nos a pusa, aby mohla popíjet horký čaj.

O přestávce se jdu protáhnout na terasu. Rozhlédnu se na všechny strany. Po silnici od rána neprojelo jediné auto. Jak jsou zavřené okresy, jako by se tu docela zastavil čas. Po chvilce jsem spatřila mamku, jak vybíhá směrem k potoku. Něco říkala babičce, asi ji přemlouvala, aby šla do tepla. Ale babička kroutila hlavou, že ne. Pak se mamka naštvaně vracela zpátky.

Vyběhla po schodech nahoru. Nakoukla do mého pokoje. „Všechno vpořádku?“

Přikývla jsem hlavou. „Jasně, máme teď přestávku. Za chvilku bude účetnictví.“

„A co Jakub?“

Po špičkách pokračovala do jeho pokoje, aby ho snad přistihla, že provádí něco jiného, než že by byl vzorný při online výuce. Ale byla mile překvapena. Zrovna odpovídal anglicky na učitelčiny otázky. Prostrčila hlavu a usmála se na něj.

„Už jsme měli skončit,“ špitl bratr. Mamka se ulekla, jestli to ostatní neslyšeli.

„Neboj, jsem zamutovaný,“ uklidnil ji.

„A co máš potom?“

„Ve čtyřicet mi začíná čeština.“

„Dobře. Budeš mít patnáct minut přestávku. Doběhneš pak prosím pro babičku? Je u potoka. Chci, aby šla do baráku. Víš, aby se nenastydla.“

Přikývl. Po chvilce byla pod střechou. Táta už vstal, mamka sbalila jejich peřiny a složila gauč. Táta zapnul televizi a babička se přesunula k nim. Mamka si vzala notebook do kuchyně. Vypadala trochu vystresovaně. Když jsem si šla dolů pro pití, držela se za čelo, aby jí nepadaly vlasy do tváře. Byla úplně grogy. A to je teprve pondělí!

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3