LOVID- 9. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
Zatím se táta s babičkou v obýváku dívali na nějaký seriál a docela si notovali. Vzala jsem si jogurt a ještě chvíli koukala na mamku. Všimla si mě.
„Všechno v pohodě?“ zeptala jsem se jí.
„Ale jo… jen víš, babi… dělá mi starosti…“
„Protože byla venku?“
„Jasně, ale je tam zima.“
„Mami, já jsem ji viděla. Byla zachumlaná jako Eskymák.“
„Asi přeháním, že?“
Přikývla jsem. „Moc si to bereš. Babi ví, co dělá. Nemůže přece jen koukat na telku.“
Vrátila jsem se do hodiny. Na půlce monitoru mi běžely prezentace, na druhé Netflix.
Táta vzal ten svůj vesnický život z gruntu. A brzy do něho snadno zlákal i Jakuba. Když se kolem poledne budil díky máminým jemným dotekům po vlasech, protože ten hluk skutečně přes špunty vůbec neregistroval, najedl se, venku si protáhl tělo a pak se hned pustil do nějaké činnosti, kterou by nemohl v našem bytě realizovat. Například vytáhl cirkulárku a začal řezat polena. Díky bohu že až po online hodinách, protože i přes zavřená okna bych asi nic neslyšela. Hrabičkami shrabával z podzimu ještě popadané listí, protože jsme tu od té doby mockrát nebyli, ani táta ne. Čistil okapy, začal pokládat venkovní dlažbu podél obou dřevníků, co prý slíbil mamce v době, kdy si tuhle nemovitost začali využívat jako chatu, zatímco před nimi tu bydlela jeho prababička. Vyházel z dřevníků a z garáže všechny krámy, až se divil, co tam má, aby si v tom udělal pořádek a odvezl na sběrný dvůr, co už vůbec nikdy nebude potřebovat. A to v něm zase pro změnu začalo vyvolávat sentimentální stavy, neboť se mu do ruky dostávaly věci, které ještě užíval jako dítě, nebo dokonce jeho otec, děda a praděda. Kůlničky byly asi nafukovací, jelikož všechny ty krámy zabraly na trávníku nehorázný mega prostor, až jsem se divila, že se vůbec mohly dříve dovnitř vejít. Na každý následující den měl vybranou další aktivitu, ale už v pondělí jich rozdělal několik a nevypadalo to, že to skončí dobře. Na večer mamka shledala na trávníku nepořádek jako na skládce, k tomu pod barákem hned zkraje jehličí, mech, listí, vše, co se vymetlo z okapů. Ken ta dlažba byla dokončena. Ale její krásu právě překrýval nepořádek z těch samých dřevníků.
Taky směrem k nám začal používat slova, která vypadala spíš jako zaklínadla, než že by doopravdy existovala. Jako třeba vertikutace. To jsem si spíš představila Harry Pottera z hůlkou, jak to pronáší směrem k lordu Voldemortovi a něco se stane. Třeba se zvedne od jídelního stolu a zdřevění. Nebo já nevím. „Provzdušňování, milá zlatá,“ řekl mi táta. „Trávník potřebuje občas provzdušnit, na to je takový přístroj, který vypadá jako sekačka, ale neseká, jmenuje se vertikutátor. Odstraní to bordel na trávníku a lehce nařeže travní drny. Jeden máme v kůlně, musím ho jen vyčistit.“
„Miláčku, ale než půjdeme spát, měl bys všechny ty věci uklidit. Kdyby v noci pršelo, rozumíš?“ upozornila mamka tátu na zásadní problém: že všechny jeho sentimentální věci by mohly podlehnout skáze, způsobenou nevlídným počasím. Což tátu krutě vyděsilo a protože se brzo stmívalo, přijel autem blíž ke kůlničkám, rozsvítil a pustil se do přerovnávání, co mu síly stačily. A Jakub se samozřejmě motal kolem něho.
V kůlnách byly také žárovky, ale sotva osvítily vnitřní prostor, natož venkovní. Když se ale skoro veškerý obsah válel všude kolem, musel si táta pomoci jinak.
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: