LOVID – 14. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„Tak jak tě doma pochválili?“ napsal Filip. A přidaný gif nějaké špinavé holčičky, stojící v kaluži. Zalepené hnědé fleky měla po celém oblečení až k obličeji a vlasům. Koulela velkýma modrýma očima, jako by v tom byla absolutně nevinně. To samo.
„Všechno v pračce. Sranda byla, když jsem se sprchovala, tak ve vaně bylo i listí a tráva.“
„Šikulka 😄.“
„A co ty?“
„Tak já mám khaki bundu, ta leccos schová. Dal jsem ji zatím k sobě nad topení.“
„To jako vážně? Necháš to oschnout a pak nějak oklepeš? 😄.“
„Jenže já když to teď odnesu do prádla, tak babi hned začne tahat rozumy. Co jsem dělal, s kým jsem dělal… A ona za tím uvidí víc, než že jsme jen spadli z houpačky. Já to pak nějak očistím, až bude příležitost.“
Musela jsem se smát. Představila jsem si totiž tu příležitost jako hotovou bojovku. Paní Suchánková vychází z baráku, aby nakrmila slepice, seká trávu, a jak tak chodí za tou sekačkou sem a tam, tak Filip po špičkách jak z animáku vybíhá ze svého pokoje, v jedné ruce zabahněnou bundu, v druhé obrovské boty, protože pod tou vrstvou zaschlé hlíny už ani není vidět, že to dřív byly tenisky. Vběhne do koupelny, než zavře dveře, ještě vystrčí hlavu a podívá se doleva, doprava. Nikdo ho nesleduje? Nikdo! Může pokračovat. Všechno, bundu, boty nahází do bubnu pračky, vysype tam půl krabice pracího prášku, zapne program a vyběhne z koupelny. Zavře dveře, o které se opře, aby nikdo nemohl vejít. Pak vchází paní Suchánková. Potřebuje se umýt, má taky ruce od hlíny. Vždyť pracovala na zahrádce. Ale Filip jí brání. Nastává hra, kdo vyzraje na kliku. Není ale potřeba, z pod dveří se začíná valit spousta pěny. Prolézá to škvírou a už se to žene po zbytku baráku. Filip otvírá dveře. Oba otvírají pusu. Dokořán. Pračka nadskakuje, hučí, z hadice vytéká bahno, ale všude kolem po zemi je spousta pěny, že by se v ní člověk ztratil. A pak prásk. Rozletí se kulaté dveře a pračka vyplivne Filipovu bundu a boty jako špatný oběd. Legrace!
Příhodně jsme si společně pustili nějaké animáky na Netflixu, přitom si pořád povídali, takže mi stejně většina příběhu unikla, ale to mi nevadilo. A pak jsem to musela napsat Simče.
„Hádej co.“
„Nevím.“
„Tak hádej!“
„Vracíte se domů.“
„Ne.“
„Budete mít kočku.“
„Možná. Brácha je tak otravnej, že to je hodně pravděpodobný.“
„Tak já nevím. Je to dobrá zpráva nebo špatná? Vyhořeli jste?“
„Seš fakt strašná. 😄 . Mám kluka.“
„Marek, nebo Filip?“
„Nekomplikuj to. Je to Filip a je naprosto úžasný.“
„A řekneš to Markovi?“
Podrbala jsem se na čele, jako když nerozumím překladu. „Ale my spolu přece už nechodíme. A tomu mám dát jako vědět kdykoliv, když někoho potkám? Marek už mi zase od začátku týdne nic nenapsal. Kdyby se o něm Kobliha nezmínil, tak ani o něm zase nic nevím. Nemusím se mu přece svěřovat… omlouvat… vyzpovídat….“
„Klííííd. Nemusíš být hned naštvaná. Já nevím, jak to mezi vámi je.“
„Já bych spíš řekla, že to víš moc dobře.“
„Tak sry. A je to jako ofiko? Jestli to jako můžu dál šířit.“
„Tohle není žádný covid, to se zatím šířit nebude.“
„A dali jste si pusu?“ vyzvídala dál.
„Ještě ne. I na rande jsme byli v roušce. Já si ji sundávat nebudu. Slíbila jsem to babičce. To chvilku počká.“
„To já bych asi nevydržela.“
„No, já málem taky ne. Ale i tak je to super. Tak to pak doženeme.“
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: