LOVID – 15. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„Já nevím, jestli bych to vůbec měla babičce říkat,“ mluvila tišeji. Gábina byla totiž v nemocnici. Na přístrojích.

„Ale já jsem si myslela, mami, že doktoři jsou očkovaní jako první.“

„Jenže ona pracovala v laboratoři. Nebyla přímo v kontaktu s covidovými pacienty.“

„Takže to mohla chytnout kdekoliv.“

Přikývla. „A co strejda? A Jirka?“ ptala jsem se dál.

„Oba taky, ale slabý průběh. Jen Gábina se nemohla pořádně ani nadechout.“

Přitom teta je sportovkyně, vegetariánka! Nekouří! Je štíhlá! Kde je ta spravedlnost? To se pořád všude říká, že hospitalizace a napojení na kyslíkové přístroje nejvíc postihuje obézní lidi nebo ty, co mají slabší imunitní systém, ale teta byla naprosto fit a dříč.

„A jak to s ní tedy vypadá?“

„Prý dost zle.“

„Ale já to nechápu. Jak je to možný?“

Pokrčila rameny. Už u nás byl i táta. Kývl hlavou místo dotazu. Z matčiny tváře četl velkou bolest. Odpověděla jsem za ní. „Teta je v nemocnici a je to s ní moc vážný.“

„A co babi? Jak jí to řekneme?“ zopakoval táta stejné obavy.

„Já bych to ještě neříkala,“ snažila jsem se to vyřešit za ně. Oba se na mě ale podívali takovým výrazem, jako bych chtěla udělat nějaký podvod, tak jsem pokračovala. „Nebo aspoň ne hned teď. V tuhle minutu, hodinu… Počkejme, až budeme vědět, jak to říct. Třeba večer nebo zítra.“

Táta pokýval hlavou. „Máš pravdu. Teď bychom stejně nepomohli. Jet tam nemůžeme a babi by z toho byla ještě víc špatná, než je z těch zpráv.“

Mamka napsala strejdovi zprávu, že se ozveme druhý den, aby nám dal vědět, jak to vypadá. A dokonce se i přiznala k tomu, že zatím nemají sílu to babičce říct.

Najednou jako by se v celém domě zastavil čas. Ticho se dalo krájet. Mamka mlčela v kuchyni, táta mlčel v garáži, nejspíš tam přerovnával věci do šuplat, aby pak mohl druhý den vynést skříně a další harampádí snadněji, když teda chtěl malovat, nebo taky možná jen seděl a přemýšlel, jak je ten život prapodivnej, že se někdy můžeme snažit sebelíp, ale nepříznivý osud nás stejně doběhne. Jenže to se všechno ještě může změnit! Mně je to jasný. Teta sice leží v nemocnici, je na tom dost zle, ale taky se spousta lidí v podobném stavu z toho už dostala. A navíc teta je na tom fyzicky jinak opravdu dobře. Když se z toho mohl dostat ten taxikář, nejslavnější covidový pacient v Česku, který měl skutečně nadváhu, tak se z toho musí dostat i ona. Ano, umírají lidé, ale to naše teta nebude! Je přece o dva roky mladší než moje mamka. To by nešlo, aby to skončilo. A co Jirka? Byl by bez mámy. Ne, to nejde, teta se z toho dostane.

Jenže stejně jsem seděla na posteli, cítila se naprosto nepoužitelná a skleslá, zírala před sebe, pak do mobilu, jen tak scrollovala, nic se mnou nebylo. Brácha proběhl kolem pokoje, šel si k sobě pro nabíječku.

„Ségra, co je?“ nakoukl.

„Nic. Co by bylo.“

„Že vypadáš, jako by ti uletěly včely.“

„Nic mi neuletělo.“

„Jen aby.“

Doběhl do pokoje, popadl nabíječku a zase u mě zaparkoval. „Vážně, nechceš mi něco říct?“

„Od kdy seš tak starostlivej?“ podivila jsem se.

„To ten vesnický vzduch. Docela mě zkazil.“

Usmála jsem se. Byla to jakási křeč ve tváři. Na vteřinu příjemně a hned zas zpátky ve svém bolení.

„Díky, brácho. To bude dobrý. To víš, škola…“ zalhala jsem.

„Neboj, dlouho se tam ještě nebudeš muset vracet,“ mrkl na mě.

Pokývala jsem hlavou, jakože s ním držím basu, ne moc upřímně jsem se usmála a brácha mohl odejít. Myslím, že věděl, že nejsem ještě v pohodě, ale taky, že už do toho nechce dál rýt.

Jenže já jsem si potřebovala o tom s někým pokecat. A přitom to neprobírat s rodiči, abych třeba mamku nerozplakala, vždyť je to její sestra! A pak by to slyšela babička a bylo by ještě hůř. Vždyť je to její mamka!

A tak jsem to napsala do skupinovky. „Teta má covid a je na přístrojích a mně je mizerně.“

Hned mi začaly chodit povzbuzující a uklidňující zprávy a gify plné objetí a soucítění. Přesně to jsem potřebovala. Tu sounáležitost s ostatními, přátelskou empatii, to pohlazení na dálku, které není vůbec trapné. Ba naopak.

A postupně to ze mě spadlo tak, že když mi napsal Filip: „Jak se máš?“ byla jsem schopna odpovědět: „V pohodě.“

Díky za kamarády!

„A šla bys ven? Jestli teda máš v čem? 😄“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3