LOVID – 17. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„Určitě ji strašně žere, že zase není středem pozornosti. Přitom kdyby se trochu krotila, tak to není špatná holka. Ale vedle ní nemá nikdo šanci vyniknout. To už si určila předem.“

Odpoledne jsem se konečně pustila do toho, co jsem si tak trochu plánovala ještě před příjezdem a to už uběhl týden. Vlastně mě k tomu přivedla mamka. Upravit si pokoj podle svého. Brácha s tátou už ze sebe osprchovali všechnu bílou barvu a čekali, až to v garáži oschne, aby mohli nanosit věci zpátky. Babi vykukovala směrem k nebi, jestli nezačne pršet, ale já jsem ji ubezpečila, že Siri předpověděla pěkné počasí, tak to dobře dopadne.

A já jsem zatím začala v pokoji přesouvat skříně a postel a stolek, jak by to bylo nejlepší, až jsem po dvou hodinách vyčerpáním rezignovala a vrátila vše, jak to bylo na začátku, protože to nebylo ono.

„Nedaří se?“ zeptala se mě mamka. „Tak jsi měla aspoň nějaký fitko,“ popíchla mě.

Seděly jsme na posteli, chvíli se smály, ale pak mamce stejně spadly koutky úst. „Nejradši bych zavolala Patrikovi, ale musím to vydržet do večera.“

„A proč?“

„Jednak jsme se na tom domluvili a taky bych opakováním stejných dotazů nic nezlepšila. Spíš bych nakonec byla jen otravná. Ale nejraději bych za ségrou jela do nemocnice a seděla u její postele a držela ji za ruku, víš?“

„Škoda, že to nejde.“

Přikývla. „Tohle je opravdu strašný. Ona tam je, asi stále v umělém spánku, my tady. A nemůžeme být spolu ani v kontaktu. Nemůžu ji ani zavolat. Asi se z toho zblázním.“

Objala jsem ji kolem ramen a dala pusu na vlasy. „Mami, ty to zvládneš. Protože ty zvládneš vždycky všechno.“

„Doufám, že i Gábina.“

Pozdě večer, kdy si už šla babička lehnout, mamka zase vyšla s mobilem ven a telefonovala se strejdou Patrikem. Čekala jsem dole, jak to dopadne. Tentokrát se vrátila o poznání veselejší.

„To nejhorší má za sebou. Dnes vpodvečer ji převezli už na normální pokoj.“

„Takže to řekneme babičce?“ zeptala jsem se.

„Ještě zítra… vydrž… zítra si večer hned po večeři zavolám s Patrikem a pak to řekneme babičce.”

Druhý den jsme měli první hodinu občanku. Kulhánková poslala prezentace do mailu, a protože ty samé sdílela na monitoru, aby z nich jen četla, tak se to opět zvrtlo, že jsme si psali ve skupinovce.

„Jaký byl víkend, pánové?“ napsal Straka.

„Měli jsme oslavu narozenin.“ Kobliha.

„Jak? Co? Covid party? Kobliha!“ Julča.

„Klíííd, jen v rodinném kruhu. Já, mí tři bráchové, naši, babička s dědou, strejda…“

„To je rodinný kruh? Kolik vás tam bydlí?“ Julča.

„Máme dvougenerační dům. Nás je doma pořád strašně moc. I přes všechna ta omezení ohledně setkávání jsem tedy ještě nebyl ani půl dne sám.“

„Si tě pořád musí totiž hlídat, to je jasný.“ Julča.

„A kdo slavil? Ty, Kobliha?“ Straka.

„Jasně, dámy a pánové, v neděli mi bylo sedmnáct.“

Pak přišly nějaké gify místo přání k narozkám.

„Tak to já teda měla víkend na pytel.“ Julča. „Jsem doma jen s mamkou a ta už je z těch zpráv úplně na prášky. Pořád na ně čučí, jí čokoládu a brečí. Doma se nedá vydržet.“

„😢, měla by to vypnout.“ Simča.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3