LOVID – 17. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„To mi je jasný, já jí to taky pořád říkám. Ale ona, že musí být v obraze. A pak zase brečí. Ještěže je abstinentka.“

„To u nás zase hrabe bráchovi.“ Straka. „Strašně ho baví číst konspirační weby, takže čekám jen, kdy vezme lopatu a vykope nějaký kryt. Podle něho se nás touhle pandemií chtějí zbavit nejmocnější miliardáři světa. Prý jsou všichni lidi jen poslušné ovce a žijeme v hluboký totalitě. Jo a taky říká, že nám očkováním zavádějí čipy, kterými nás budou kontrolovat, a pokud se někomu nebudeme hodit, tak ten čip v těle vybuchne a člověk hned zemře.“

„To je děsný,“ napsala jsem.

„Jako bydlet s ním pod jednou střechou, to je fakt masakr,“ odepsal Straka.

„Normálně změn heslo na wifi, ať se vzpamatuje,“ doporučil Kobliha.

„Ale předtím ho asi svážu do svěrací kazajky. Protože si určitě bude myslet, že jsem součást toho spiknutí,“ na to hned Straka.

„Vůbec nechápu, jak někdo může takovým věcem věřit,“ dodala Simča.

„Taky jsem se smál, když jsem něco takového četl, ale jak to vidím na bráchovi, už mi fakt do smíchu není. Ten je zralý do blázince,“ reagoval Straka.

„Tak asi nejlíp z nás se měl tedy Kobliha s oslavou a pak Lucka,“ napsala Simča. Než jsem zareagovala, už přicházely další zprávy.

„Lucka taky slavila? Máme narozky nastejno?“ vyzvídal Kobliha.

„To ne, ale Lucka má nový objev,“ žalovala Simča.

„Jak nový objev? Pošli fotku?“ žadonila Julča.

„Známe se jen chvilku,“ snažila jsem se to nějak zmírnit.

„Tak pošli fotku,“ škemrala Julča.

„Fotku!“ kričel capslockem Straka.

„Straka, ty taky?“ smála se Simča.

„Jasně. Protože z téhle skupiny jsem nejvíc sexy chlap já, tak se potřebuju ujistit, že to platí i mimo skupinu.“

Zakroutila jsem očima a vyprskávala smíchy. Jak může být hodina občanky zajímavá! Poslala jsem naše rouškové selfie.

„A bez toho náhubku nemáš?“ žebrala Julča.

„Má moc pěkný oči,“ potvrdila Simča.

„A viděla jsi ho bez náhubku?“ zase na to Julča.

„Letos pořádně ne. Jen trochu. Ale znám ho už několik let. Z dětství.“

„Ach tak, oprašujeme lásky z dětství… Dobře, stále vedu,“ ujistil se Straka. „Tohle je jen nějaký sentiment.“

„A co když má teď přes půlku obličeje jizvu a ty o tom nevíš?“ popíchl Kobliha. „Nějakou pěkně rozšklebenou hnisající ránu a zkažený zuby.“ A samozřejmě poslal gify zombíků.

„Hele, to je vidět, že je krásný,“ bránila ho Julča.

„Jako holky, takhle byste před námi mluvit neměly, jasný?“ vtipkoval Straka.

„A ty seš taky krásnej,“ dodala Julča.

„To bych řekl. Nechceš k tomu něco dodat?“ pokračoval Straka.

„Ty jsi opravdu moc krásnej, Strakouši,“ podpořilal ho Julča. A samozřejmě gify prince Krasoně. To se dalo čekat.

Stejně tak se dalo čekat, že mi odpoledne přijde další zpráva.

„Ahoj. Jak se máš?“ byla od Marka.

Kdepak, největší drbny jsou chlapi. Kobliha to prostě neudržel a ještě za čerstva poslal Markovi.

„Dobře. A ty?“

„Vzpomněl jsem si na tebe. Já tady, ty tak daleko.“

„Psal ti Kobliha, že jo?“

Chvíli ticho. „Jo. Ale i tak jsem si vzpomněl. Takže…“

Pak bylo vidět vytrvale mnoho vteřin, že „Marek is typing…“ ale stále žádný výsledek. Čekala jsem hodně dlouho zprávu, ale nejspíš ji vždycky smazal a znovu přepsal, protože ve výsledku přišlo jen krátké: „Máš tedy nového kluka.“

„Nejspíš jo.“

„Takže my dva… už nemáme šanci…“

„Nejspíš…“

„To znamená, že ještě nějakou šanci máme?“

„Marku, já nevím. Všechno je teď jiný. My dva se nevídáme. Od tý doby, co nejsme ve škole, tak vlastně vůbec. A tohle je čerstvý. Teda, já Filipa znám spoustu let, ale vždycky jsme byli jen kamarádi. Možná… Víš, já nechci dělat žádné závěry.“

„Takže to s ním nemyslíš vážně?“

Podpásovka. „Marku… Já se o tom fakt nechci bavit.“

„Dobře. Tak se snad ještě uvidíme.“

„Taky doufám. Já tě ráda uvidím.“

„Kamarádi?“ Otázka, za kterou by někdo i zabíjel.

„Samozřejmě.“

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3