LOVID – 18. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma

Když mamce v úterý kolem oběda zvonil telefon, zírala na displej, jako by nevěřila vlastním očím.

„Tak to zvedni, mami, ten telefon tě nekousne,“ zkoušel být Jakub vtipný.

Mamka ho tedy zvedla. „Gábi! Ahoj! Jak ti je?“ A mamce tekly z očí slzy, jako by se zevnitř sprchovala.

Babička nadzvedla oči od polívky. „A copak je, Jani?“

Mamka po pár větách řekla tetě, ať chvilku počká, zakryla mikrofon rukou a povídá babičce: „Mami, Gábina je v nemocnici, ale je jí dobře. Brzy ji propustí.“

Babička zbělala, vykulila oči. „Co jí je? Covid? Že jo!“

Mamka přikývla. „Ano, ale je mimo nebezpečí. Proto nám volá.“

Babička mamce vytrhla telefon z ruky. Chvíli byla u stolu, ale musela odejít do svého pokoje a telefonovala s tetou Gábinou asi dvacet minut. Pak se vrátila. V jejím običeji hrála spousta emocí. Od radosti, že její dcera je v pořádku, po zdrcení, jaká je to hrůza, že to potkalo i jejich rodinu.

„Mohla jsi mi to hned říct,“ podívala se nakonec na mamku vyčítavě.

„Myslela jsem to dobře. Co bys jako chtěla v tu chvíli dělat? Stejně jsme za ní nemohli. A nic by to nezměnilo.“

„Ale stejně jsi měla…“

„To je tak vždycky. Když někdo myslí něco dobře, tak musí být také po zásluze potrestán…“

Babička sklopila hlavu. „Promiň. Ale… Je to moje dcera.“

„Ani já jsem to nevěděla od začátku.“ Pak se nadechla, trochu se zlobila, to bylo jasný. Byla ráda, že její sestra je už mimo nebezpečí, a babičky výčitky po tom všem, co si poslední dni prožila, jí přišly strašně nespravedlivý. „Mami, to, co jsem udělala, bylo to nejlepší. A kdyby se něco takového znovu stalo, budu jednat stejně. Nemá cenu, abychom tu byli všichni zhroucení a na prášky. Tu informaci jsi dostala včas. Já se o tom nechci bavit. Taky jsme přece mohly zavolat my.“

Babi se chvěly rty. „Volám každý týden… Nebo Gábinka…“

„Ano, a v tom čase se to prostě stalo. Dva dny po tom, co jste spolu mluvily, tak jí odvezli do nemocnice. Když tam byla čtvrtý den, Patrik mi to zavolal. A za další dva dny už volala zpátky. To je ten týden.“

„Ale covid musela mít už nějaký den, než ji odvezli ne? Tak proč nic neřekla?“

„Asi tě nechtěla strašit…“

Babička vstala od stolu a mlčky odešla na dvorek. Mamka si položila dlaň na čelo. Vydechla nahlas. Všechen ten strach a bolest, kterou sdílela o svou sestru, a teď, když už chtěla prožívat jen radost, s každou výčitkou to v ní násobně explodovalo, ale nechtěla to. Viděla jsem, jak jí to trápí podobně jako předchozí obavy. Oči ji zvlhly, potáhla nosem. Otřela si ho hřbetem ruky a povídá: „Lucinko, přines babičce bundu. Ať venku nenastydne. Odešla jen tak.“

Babička stála zády, chtěla být ve svém prázdném prostoru ticha odtržená od skutečného světa, aby jí každý nechal být. Takže na podávání bundy nereagovala. Přehodila jsem ji přes záda, aby se aspoň částečně zahřála.

„Babi…“ zašeptala jsem.

Nic. Otočila jsem tvář. Za sklem byla mamka a ukazovala mi prstem u rtů, abych byla potichu a zašla dovnitř. V obýváku jsme se pak přes záclonu dívaly obě.

„Ona by se teď s tebou asi nebavila. A ani by si bundu před tebou neoblékla. Z principu. Takhle, když tam bude sama, tak … hele…“ Ukázala na ni. Přesně jak říkala a chtěla dopovědět: Babička se oblékla do bundy a zapnula si ji až ke krku.

„Ale naštvala mě, chápeš?“ řekla, aby v mé tváři zahlédla, že držíme spolu.

„Já vím. Hlavně, že je teta v pořádku.“

Jenže ani mamka, ani babička v té své trucovité náladě nevydržely dlouho. Mamka koukala přes záclonu, kousala se do kůžičky u nehtů, dělala takové ty trhané pohyby, jako když se člověk rozmýšlí. Má otevřít okno a zavolat? Ne. Stáhla ruku zpátky od záclony. Od okenní kliky. Má snad něco udělat? Ale co?

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3