LOVID – 18. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Stejně asi po deseti minutách přes sebe přehodila chlupatou mikinu, vklouzla do bot, ani si je nezapnula a běžela dozadu na dvorek za babičkou. Z okna jsem viděla, jak stojí vedle ní. Něco říká. Babička se otočila. Dvě vteřiny pohledu a pak se obě objaly. Babička položila hlavu mamce na prsa a mamka jí na rameno, taky je mamka vyšší než babička. A obě plakaly. To jsem viděla z toho popotahování a hýbání i z dálky.
A pak to muselo i ze mě. Jinak. Chtěla jsem si popovídat s Filipem. Tak nějak na vážno, ne jen legrácky, filmy nebo téma NickyS.
„Moje teta je v nemocnici. Měla vážný průběh covidu. Byla na dýchacích přístrojích. Ale už je na tom dobře. Už dýchá sama.“
„😮. Člověk to pořád vidí v televizi nebo na netu, ale když to takhle slyší z blízka, že někdo z rodiny, tak to je síla. Jak se cítíš?“
„Už je mi líp. Věděli jsme to pár dní a včera tetu už převezli na normální pokoj.“
„Lucko, ty jsi úžasná.“
„Proč tak najednou?“
„To já poznám.“ Pak chvíli ticho a přišlo pokračování. „Jak se na mě díváš. Jak se směješ. Jak mluvíš.“
Co je na mě tak úžasnýho? Vždyť jsem stejná jako tisíce dalších holek. Proč se do mě ve třinácti zamiloval? A proč chce být se mnou i teď a ne s paní dokonalou? Kdepak já, on je úžasný. Až se odstěhujeme zpátky do města, budu za ním jezdit. Není to daleko. Autobusem to sice trvá asi čtyřicet minut, ale to nevadí. A taky někdy může přijet on. To dáme.
Jsem šťastná. Nejradši bych to křičela na všechny strany, napsala všem kamarádům, nasprejovala na nebe, kdyby to bylo možné.
A v takových chvílích, kdy je člověku na srdci nejlépe, by rozhodně neměl popichovat osud, aby mu růžový svět podbarvil nějakým hnusným odstínem. Neměla jsem otevírat Nicky instagram. Měla jsem ji vymazat ze svého světa a možná by mě to všechno minulo, nebo až bych se to dozvěděla, už by to nebylo aktuální a plytké. Protože hněv, pomsta, to vše má sílu jen za čerstva. Nejlépe je zničí lhostejnost.
Jenže já jsem ten instagram otevřela a uviděla její ukňourané zprávy. Upravená Filipova fotografie tehdy z léta, jak říkal, s uplakaným emoji a komentáři: „Milí followeři NickyS, mí drazí přátelé, ani nevíte, jak poslední dni trpím. Srdce mě bolí, ráno i večer pláču do polštáře, má velká láska mě totiž podvádí a já si s tím nevím rady.“
Co to zkouší? Ona je šílená! Posunula jsem na další fotku. V šoku jsem se málem udusila vlastními slinami. Byla jsem to já. Tehdy, jak jsem měla ty obří holinky. Jak to? Takže madam stála někde poblíž a fotila si nás? Vypadala jsem jako strašák. Vlasy mi čouhaly z pod čepice jako mokré zkroucené šňůry, neupravená, obličej katastrofa, jak pak by ne, když jsem se tvářila katastrofálně: nejvíc právě kvůli těm holinám, ale i proto, že nás tehdy mamka nedobrovolně vytáhla z postele a nutila sbírat ty pitomý mokrý klacky. Jasně, v tom čase přece Nicky normálně běhá po lese! Ta se teda musela bavit, když spatřila urousanou rodinku v gumových botách jako pseudo-farmáři z města, s nůší na zádech. Vypadala jsem neohrabaně, umouněně, zoufale, absolutně nechutně. Nebylo na mě nic, kvůli čemu by Filip musel opouštět paní dokonalou. A u fotky taky text: „Podívejte se na tu špinavou tlustou šmudlu. Tak tahle mrcha mi ukradla mého miláčka. Řekněte mi, prosím, co dělám špatně? Co na ní vidí?“
A pak ještě další dvě fotografie: V obou jsem našlapovala jako slon v porcelánu, jednu nohu zvednutou kdesi v povětří, jako bych chtěla překročit přes metr vysokou překážku než je nějaký vystouplý kořen, ale ono to fakt v těch velkých holinách jinak nešlo. A na druhé se mi ještě zaklesla větev ze stromu v čepici, kterou lehce nadzvedla, což mi protáhlo čelo a já vypadala jako absolutní tupoun.
Chtělo se mi brečet. Připadala jsem si zase jako idiot. Všechno krásné bylo v tu chvíli pryč. A ty komentáře: „NickyS, ty jsi tak skvělá! A nádherná! Ten tvůj musí být naprosto slepej. Zasloužíš si mnohem víc.“
Pokračování na další stránce.
2 komentáře
Pingback:
Pingback: