LOVID – 18. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma

A další: „Takovou hnusnou slepici bych hned zmlátila. Je to největší špína, jakou jsem kdy viděla. Cítím s tebu, drahoušku.“

„Jestli ti je schopný zahnout s takovou obludou, tak to asi není ten pravý.“

 „Jsi nejlepší! Netrap se.“

„Ať zhebne, ta mrcha!“

„Drž se, zlatíčko. Jsi nádherná!“

S každým dalším komentáře mi po tváři teklo víc slz. Všichni mě hejtovali, protože mě postavila do takové role. Udělala ze mě naprostého outsidera a vystavila to na internet a já se nemohla jak bránit. Měla jsem sto chutí pod nějakou z těch fotek napsat, že já nejsem taková, tyhle fotky se zrovna nepovedly, a nejsem sice tak krásná jako NickyS, ale hnusná určitě taky nejsem. A navíc, Filip s ní nechodí. Tohle je přece naprostá lež!

Jenže to nejde! O to to je krutější. Já se prostě nemůžu bránit. Všichni mě tam nenáviděli a pokud se ozvu, dostanu mnohem větší příděl. Ale co s tím? Donutit ji, aby to smazala? Ale jak? Nemá sebemenší důvod. Ona si to prostě užívá.

Dřív než jsem ji uviděla poprvé, ona mě už měla dávno zmapovanou. Já jsem jen obyčejná holka, ale ona je velmi dobrý taktik a manipulátor. Přes padesát tisíc followerů… oh, k dnešku vlastně už pěta padesát tisíc, kteří mě nenávidí. Proti takové zbrani nemám šanci.

A nejhorší na tom je, že jsem to nechtěla napsat ani Filipovi, protože pak by ty fotky uviděl. A opravdu o to poslední, o co bych stála, je, aby mě viděl takhle … strašnou.

Plakala jsem do polštáře, plakala jsem pod peřinou. Nenáviděla svět. Litovala, že jsem sem vůbec jezdila. Kdybychom radši zůstali doma! Zavření v bytě. Co nám chybělo? Byla jsem naprosto v pohodě. Neučesaná v pyžamu celý den. Naprostá pohodička. Tady je to strašný! Já už tu nechci být!

A při první příležitosti, když jsem uviděla mamku, jsem jí to i vpálila: „Mami, kdy se budeme vracet domů?!“

„Proč? Už se ti nelíbí? Stalo se něco?“

„Ne. Nic!“ odsekla jsem. „Ale už bych se chtěla vrátit. Já už tu nechci být ani o den déle.”

„Filip ti něco udělal?“ mračila se, starost v jejich očích mě odzbrojovala, ale nemohla jsem ustoupit.

„Ne, Filip za nic nemůže.“

„Tak co se stalo? Řekni mi, co se stalo?“

„Nic se nestalo! To se nemůžu jen těšit domů?“

A běžela jsem zpátky po schodech. A znovu plakala. Bála jsem se otevřít mobil. Jenže další den to nebylo o nic lepší. Nicky nabrala na síle.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3