LOVID – 19. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma

Zírala jsem s vykulenýma očima, otevřenou pusou, letět kolem moucha, tak ji vdechnu, ani o tom nebudu vědět.

„To bylo krásný! Kecáš, že tě Habera s takovým hlasem vyhodil. Vždyť máš tak krásnou barvu.“

„Nekecám. Hele, barva nebarva, ale vejšky nevyzpívám, takže jsem tě akorát navnadil a jak bych to hnal vejš, tak zdrhneš.“

„To mi musíš ukázat!“

„Ne, vážně. Já vím, co říkám. Říkal jsem ti, že jsem tam šel se svým kámošem, protože by to sám nedal. Já jsem dostatečně při smyslech a soudnej, vím, kde jsou mé hranice. Slib jsem dodržel a nikoho dalšího tejrat nebudu. V takovým tom normálním rozsahu na pár not ti klidně zazpívám, ale víc opravdu ne.“

Tak fajn, to by vysvětlovalo to video. Useknuté, nádherné a pokud je pravda, co říká, tak brutálně zkresluje celou situaci, stejně jako všechny fotky a storíčka, co tam Nicky dala.

Přesto i když jsem si říkala, že budu klidná a rozdejchám to a budu ji ignorovat, moc se mi nedařilo a po pravdě, jakmile mi napsala Simča, tak to ve mně fakt bouchlo.

„Vidělas Nicky instáč?“ napsala mi.

Takže jsem se mohla dávat do klidu, jak jsem chtěla, ale i když se budu snažit sebevíc na to neupozorňovat, aby to Filip náhodou neviděl, tak si toho mohl dávnou všimnout a jen prostě přede mnou mlčí, protože mu je mně líto, nebo je mu za mě trapně, nebo se řeže smíchy, jaká jsem kočanda v holinách nebo cokoliv, protože stejně tak, jak vidno, se na fotky dívá moje kámoška a vidět to mohou všichni lidi, co znám. A pak – jak bych jim měla vysvětlovat, že nejsem ta zlá?

Navíc Nicky přidala další fotku. Jen její tvář pokrytá průzračnými drobnými slzami, jako by ani nebyly pravé, a nešťastným výrazem. I přes to své medializované utrpení vypadala nádherně, se sjednocenou barvou pleti, nerozmazaná, dokonalá. Jako by na tváři byly jen odlesky kapek, které si sama naaranžovala. Text: „Musím jen doufat, že bude líp.“

„Já bych jí vyškrábala oči,“ zlobila se Simča.

„Kdo to asi všechno viděl 😢.“

„Normálně na ni naběhni a rozbij ji držku,“ Simča začala být opravdu drsná.

„Cože?“

„Copak ty si to necháš líbit?“

„Nechci, ale co proti tomu mám dělat? To jako vážně bych ji měla zmlátit? Vždyť já se ani prát neumím.“

„Kdyby nebyla ta omezení, tak tam jedu a srovnám ji! Hele, když ne ty, řekni Filipovi.“

„To sotva. Zaprvé je to jeho kamarádka a zadruhé: kluci přece holky netlučou.“

„Ale některé by měli!“

„Jak bys tohle chtěla obhájit.“

„Tak mi řekni, co s tím uděláš! BTW, já ji něco do toho instáče napíšu, fuchtli jedny zmalovaný.“

„Nepiš ji nic. Vždyť uvidí, že se známe.“

„Měla bys sehnat nějaký její fotky po ránu, když je nenamalovaná a vypadá příšerně.“

„Ta? Nikdy. Je dokonalá.“

„Výborně! Tak ona tě zesměšňuje, ztrapňuje po celém internetu a ty ji budeš ještě obdivovat!“

Simča ve mně akorát vzpružila zlou krev, a tak jsem se rozhodla, že na něco přijdu. A udělám to hned druhý den ráno.

Přes den se mě mamka ptala, jak se cítím a jestli chci pořád jet domů.

„Chci, ale dneska ještě ne,“ odpověděla jsem, protože jsem měla ten plán.

Mamka s podivem nadzvedla obočí. „Vypadalo to, jako když tu nechceš zůstat ani minutu a teď, že se to zlepšuje.“

„Ani ne, ale musím ještě něco udělat.“

„Lucinko, ale my tu chceme zůstat, aspoň než otevřou ty okresy. Jak by to jinak bylo s babičkou?“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3