LOVID – 22. kapitola, z e-knihy pro YA, zdarma
Neskutečně drzá. Tohle já bych si k našim nedovolila. Občas jsem od našich dostala přes zadek. V dětství. Protože jsem měla nápady, ze kterých šly na naše mdloby. Hlavně, když do té vykopané jámy na zahradě zahučel Jakub a bylo velké štěstí, že si nic nezlomil. Jen byl špinavý a příšerně vyděšený. A v noci měl noční můry a dokonce se i počůral, což mu nemám připomínat ani v žertu, protože to byla moje chyba.
Ale facku mi nikdy nedali. Jenže za takovéhle jednání, jak Kačka mluví se svými rodiči, nebo aspoň co jsem slyšela se svým tátou, by si jednu pořádnou zasloužila.
Mámě cynicky telefonem oznámila, že teď bude asi na týden u babi a dědečka.
„Copak ty nevíš, jaká jsou teď nařízení! Máme zůstávat doma! Nemáme navštěvovat příbuzné!“ zlobila se její mamka.
„Říkej si tomu, jak chceš. Ale kdyby ses nerozvedla s tátou a nepřivedla domů tamtoho,“ evidentně mu vzteky nemohla ani přijít na jméno, „tak bych nic řešit nemusela.“
Její mamka, místo aby se s ní hádala nebo si vydobyla svoje, prostě jí řekla „a basta, zůstaneš doma, nebudeš si vymýšlet“, tak rezignovala.
Kačka pak sedla na své elektrické kolo, vrátila se zpátky domů, kde si zabalila věci, a ještě navečer jí máma přivezla i s kufrem k babičce Suchánkové.
Dívali jsme se pak s bráchou na to divadlo z terasy. Nakonec bylo jedno, že si vše vydupala rozmazlená holčička, k bráně přišli všichni. Její táta, babička s dědou, i když pan Suchánek byl fakt dost sešlý, ohnutý o holi. Opravdu jsem z toho byla v šoku a bylo mi i líto, jak jsem o nich předtím smýšlela, protože to už nebyli žádní aktivní kulatí důchodci, kteří paří u dechovky, až je to slyšet do půlky lesa, a plaší tak zvířata a štvou všechny lidi, kteří mají aspoň trochu soudnosti a hudební sluch. Ale už jen takové lidské stíny, kterým bych naopak chtěla pomoci, aby cestou neupadli, aby se jim nic nestalo, aby nechytli koronavir. V tomhle je život fakt krutej. Mamka říká, že to, že stárne, vidí hlavně na dětech. Jak rosteme a měníme se, tak jí dojde, že už prý není nejmladší. Mně přišla celé roky stejná, ale pravdou je, že když pustí nějaké video z doby, kdy jsem byla malá, tak se mi tomu nechce ani věřit, jak jsem děsně vypadala, šišlala a co jsem jako řešila. Jestli se budu chytat za čelo i za pár let, až se budu dívat na své fotky z šestnácti? No to snad asi ne. Ale i tenkrát jsem si myslela, že je vše v pohodě a že bych pak po letech nevěřila vlastním očím, to by mě nenapadlo.
Já si zase myslím, že člověk nejvíc pochopí, jak ubíhá čas, když dlouho nikoho nevidí, a pak je překvapený, jak se změnil. Jako Filip. Už to není žádný nějaký obyčejný kluk, ale fakt mu to sluší. Nebo jako jeho babička a děda. Já si někdy taky připadám stará, když vidím, jak udělali nový remake ke Lvímu králi a Aladinovi. Proboha, vždyť to byly pohádky mého dětství! Animované Disneyovky a oni je teď už museli předělat? Nebo když brácha dorostl do nějakého věku, že už byl schopen chápat, tak užasl nad existencí Toy Story a já už měla za sebou všechny tři díly a ne jednou. A nemluvě o hrách. Ty stárnou ještě rychleji.
A tak jsme z té terasy viděli, jak je Kačky táta v rozpacích, jak naopak babička Suchánková vřele vítá svou vnučku s respirátorem na obličeji a objetím vzdáleným na dva metry. Rozvírala náruč v tlusté bundě a asi jí řikala něco slovy: „To jsem tak ráda, Kačenko, že jsi za námi přijela, ale prosím, ještě si necháme roušku, kdo ví, co sis od mámy přivezla.“
Určitě jo, ale stejně, že jí to dovolili! Zrovna v tomhle období. Je to tak nebezpečný. Ani nevím, jak hodně můžu Kačeně věřit. Je rozmazlená, vzteklá, nikoho neposlouchá, je NickyS followerka, oblíká se jako Nicky, má image jako Nicky a vůbec vypadá jako Nicky jen v blonďatém provedení.
„Jestli nakonec nebude dvojitý agent,“ prohodil pak Jakub.
Měla jsem z toho stejné pocity. Možná zdání klame. Třeba… snad…
Pokračovat v další kapitole zde.
Vrátit se na předchozí kapitolu zde.
Přejít na hlavní stránku zde.
Martina Boučková
Jeden komentář
Pingback: