LOVID – 23. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Ale máš pravdu, je škoda, že nikam nemůžem. Že si nic pořádného neužijeme.“

„Jednou to skončí.“

„Jednou určitě… Třeba to bude jako loni. Na konci května nás pustí do školy a pak přijdou prázdniny.“

„A ty si pořádně užijeme, než to na podzim zase všechno zavřou,“ dodala jsem ironicky.

„Třeba už ne. Ale hlavně, abychom mohli přes léto někam vypadnout. Budeme cestovat. A ty budeš moje tlumočnice. Chtěl bych být co nejvíc s tebou. Abychom byli k sobě blíž, když si teď největší intimity užijeme leda tak, že ti odstraňuju bahno a trny z hlavy, když se válíme pod houpačkou.“

Začala jsem se smát. No jo, houpačka! To bylo super!

„Mám tě moc rád,“ šeptal. „Už několik let, však to víš.“

„Ale… nějakou holku jsi už měl, ne?“

„Zkusil jsem randit. Trvalo to čtvrt roku… asi… nebo jen dva měsíce, bylo to nijaký. Když já jsem ji pořád srovnával s tebou.“

„Stejně je to zvláštní. Vídali jsme se tak málo. A vlastně skoro vůbec, protože já jsem tu byla většinou sama. A taky jsme sem nejezdili pořád…“

„To vůbec nevadí. Stejně jsem na tebe musel pořád myslet.“

„Teda ty seš! Takhle mi motat hlavu!“

„Ale já nekecám, vážně!“

„Proč jsi mi nic neřekl?“

„Protože jsem byl plachej?“

„No jo no, lidé si občas leccos neřeknou a pak z toho vznikají nedorozumění.“

„Ale od teď už všechno na rovinu, že jo?“

„Rozhodně.“

„To jsem rád.“

A já budu ještě raději, až se nám podaří vyhrát nad NickyS, říkala jsem si pro sebe. V tuto chvíli mi sice vadila úplně nejmíň na světě, protože jsem měla plnou hlavu a srdce jen Filipa. Ale kdesi hluboko mě stále drželo varování, abych na to nezapomněla. Já ji můžu ignorovat, ale jestli ji baští víc jak padesát tisíc lidí, tak ti všichni si musí myslet o mně jen to nejhorší. A to se musí změnit! Protože jak známo, to číslo na internetu by akorát tak mohlo jen narůstat. A pak už by se to třeba nedalo ani zvládnout.

A v neděli ráno mě na displeji mobilu hned vítala zpráva: „Dobré ráno. Jak ses vyspala? 🧡.“ Báječně! Ani nevím. Ale když jsem tohle uviděla, tak to bylo to nejlepší.

A z přízemí nehrála žádná hudba. Už to třetí den mamka šidila. Předevčírem vyhrávala až o půl osmé a v sobotu a v neděli vůbec. Vypadá to, že i ona potřebovala čas, aby se to tu vrátilo do stejných kolejí jako doma. Bylo půl devátý, brácha spal jako pařez, slyšela jsem ho přes celou chodbu. Po špičkách jsem odcupitala dolů. Ráno člověka vždycky vyžene hlavně do jedné místnosti, že. Tak jsem tam hned mířila. Cestou jsem viděla, že dveře do babiččina pokoje byly otevřené, ta samozřejmě byla vzhůru, ale u sebe ne. Peřinu měla složenou, krásně urovnanou. To já nahoře měla jeden chuchvalec a polštářek přitom ještě na koberci. V obýváku spali naši, mamka přitulená k tátovi a nabíjela se také jeho hlučným chrápáním.

Já bych se při tom nevyspala, ale mamka říkala, že jí to naopak uklidňuje, protože ví, že tam není sama. Fakticky jí to udržuje v delším spánku, a kdyby si nedala budíka, bude spát tak dlouho, dokud se táta neprobudí.

Po návratu z koupelny jsem nakoukla přes kuchyňská okna, jestli uvidím babičku. Směrem na dvorek nic, tak ještě oknem u garáže směrem na potok. Ano, seděla zase na té lavičce, zachumlaná do bundy a deky a dívala se směrem do lesa. V ruce držela horký čaj.

Takže vlastně všechno v normálu, až na to, že mamka všechny nenutí vstát.

A já se taky běžela obléknout. Když mi napsal Filip, bude taky vzhůru. Můžeme třeba na chvilku… někam…

„Spíš?“ napsala jsem mu.

„Ne.“

„Jdem ven?“

„Nevím, jsem vzhůru, ale líný vstát z postele. Měl bych?“

Dočetla jsem zprávu, už jsem byla na dvorku směrem ke garáži, odkud je nejlépe vidět k Suchánkovým, ale také mě uslyšela babička. Ohlédla se a zavolala: „Lucinko, pojď ke mně na chvilku.“

A tak jsem šla.

„Slyšela jsem, že prý je u sousedů i Kačenka,“ řekla. „Ty to určitě víš, že ano?“

Přikývla jsem.

„Tohle se mi, Lucinko, nelíbí. Všichni máme dávat pozor a ona si jen tak přijede.“

„Já vím, babi. Ale tak zase byla předtím jen doma u nich a teď bude jen doma tady. Určitě je to v pohodě.“

„Pořád to hrozně řádí…“ Jako bych to nevěděla. Vždyť o ničem jiném internet, ani televize už není. „Bojím se, víš.“

„Já vím, babi. Ale víš, že když jsem s Fílou, mám pořád respirátor. Nikdy si ho nesundávám.“

„To je dobře, holčičko. A jak to, že najednou přijela?“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3