LOVID – 25. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„A co se ti stalo?“

„Nevím… Asi jsem uklouzl…“

„Máme tě doprovodit domů?“ zeptala se znovu Kačka. Ale hned jí do toho skočila Nicky: „Hele, nic mu není. To zvládne.“

Jakub se pomalu postavil, oprášil si zadek a řekl, že dojde domů sám. A šel pomalu, jako by byl napůl mrtvý.

„Tak vidíš,“ dodala Nicky. „Nemusely jsme nic dělat. On by se stejně zvedl. Jsi moc přecitlivělá.“

„Takhle mám aspoň jistotu,“ reagovala Kačka.

„Takže to doběhnem?“

Zírala jsem na bráchu. Perfektní. „A má to opravdu Kačka nahraný?“

„Poslala to do úschovny. Už ořezaný o ten jejich běh na začátku a potom. Pošlu ti link.“

„A kdy to zveřejníme?“

„Ještě ne… Tohle bude mít pokračování.“

Bylo tedy předčasné se chlubit i před zvědavou Simčou, musela jsem to v sobě držet. Vyhráno jsme ještě neměli, ale minimálně jsme měli dobře našlápnuto.

„Copak děláš?“ napsal Filip.

Ve skupinovce naskakovaly zprávy, ještě jsem musela odpovědět Simče na pár jejich zvědavých otázek (ne, opravdu jsme si ještě pusu nedaly) a jednu velmi zajímavou: „Myslíš, že bych mohla chodit se Strakou?“

„Se Strakou? To je fakt divný. Opravdu?“

„Proč je to divný?“

„Protože Straka je Straka. Stejně jako Kobliha je Kobliha.“ To jsou takoví jiní kluci. Vždycky byli ve skupinovce, blbli jsme s nimi od prváku, ale tak nějak jinak. Jsou to spíš kamarádi. Představit si jen Simču se Strakou, jak se drží za ruce a dávají si pusu. Brrr.

„A co si tím chtěla říct?“

„Co když to ohrozí naše přátelství? Když spolu začnete chodit, tak to bude jiný. Už si budete dávat bacha na to, co říkáte. A pak se rozejdete a může se celá skupina rozpadnout. Tohle chceš riskovat?“

„Není to od tebe sobecký?“ Simča.

„Jsi teď busy?“ Filip. V jiném chatu.

„Moment, něco pořeším se Simčou. Hned se ozvu,“ odepsala jsem mu.

„Simi, a on by chtěl s tebou chodit?“

„Je to jeho nápad. Už nějakou dobu si píšeme zvlášť. A navrhl to…“

Možná na tom budou víc platonicky než já. Co je škola zavřená, tak Simča je u sebe doma, nebydlí na internátě. Straka jinak dojíždí meziměstským busem. Jsou od sebe na víc jak sto kilometrů. A kdo ví, kdy se školy zase otevřou.

„Víš, jak jsem to měla s Markem…“

„A co?“

„Bydlíte od sebe daleko, nevídáte se…“

„Jenže u vás to bylo přesně obráceně. Vy jste se viděli každý den a pak nic. Neuměli jste si to zařídit. Ale my se Strakou si přece píšeme celou dobu. Každý den. Jak ve skupinovce, tak zvlášť. To je něco jiného. My jsme na to zvyklý. Nás nějaká vzdálenost ani koronavirus nerozdělí. A doufám, že ani ty ne.“

„A fakt se nebojíš, že když to nevyjde, nebude už skupina jako dřív?“

„Nebude, máš pravdu, nebude. Ale proč na začátku plánovat konec? Rozumíme si. Píšeme si do dvou do rána. Smějeme se spolu. Radek je moc fajn.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3