LOVID – 25. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Radek?“ až ve mně hrklo. „Jo, on má vlastně Straka i křestní jméno 😃 😃. Takže už to nebude Straka, ale Radek?“

„A proč by ne.“

„Abych věděla s kým mluvím, paní Straková.“

„Ne, vážně. Vadí ti to moc?“

„Já si zvyknu. Musím…“

„Díky.“

„Už můžu,“ odepsala jsem Filipovi.

„Copak bylo důležitějšího než já? 🧡“

„Velmi zvláštní situace. Ale spíš taková holčičí.“

„Žádné tajnosti, to jsme si řekli.“

„To ano, ale tohle je fakt hodně holčičí. Žádný problém. Nikdo není v ohrožení 😃.“

„Dobrá tedy,“ odepsal. „Stýská se mi po tobě. Co máš na sobě?“

„Mikinu, legíny a chlupatý bačkory. A co ty? 😃“

„Nápodobně.“

„To bych tě chtěla v těch legínách vidět 😃.“

„Tak se přijď podívat.“

„Víš, že to nejde. Ale můžeš mi poslat foto.“

„Tak počkej.“ Ale trvalo to asi pět minut. Pak přišla fotka jeho nohou ve fialových legínách.

„To je fake!“ vykřikla jsem. Div, že jsem si nevyrazila dech.

Zapnul video chat. Ukázal svou tvář a pak záběr na nohy. U kotníků čouhaly jeho chlupy. Musela jsem se smát. Za chvíli se otevřely dveře. Spíš rozlítly.

„Fílo, ty magore, naval hned ty legíny! To si ze mě děláš srandu tohleto! Víš, jak budou vypadat? Absolutně vydojený! Jasně, teď budu mít z legín tepláky. To jsem přesně potřebovala. Seš nějakej úchyl, ne? A ty to ještě sdílíš?“ Strhávala z něho legíny, ale nedařilo se jí to, a pak si mě všimla na kameře.

„Co je tohle za…“ docházela jí slova. „Vy máte ale předehry!“ prskala. „Nebo jsi prohrál sázku?“ A začala se smát. Vytáhla z kapsy mobil a začala si Filipa fotit.

„Co to děláš!“ bránil se Filip, zakrýval obličej, ale stěží unikl. Než odložil svůj mobil, ona už o měla několikrát kompletně. „Co s tím budeš dělat?“

„Co myslíš, bratříčku! Když se tady vystavuješ své holce v mým legínách, tak co myslíš? Kde by se to nejvíc vyjímalo?“

„Nedělej to! Hned to smaž.“

„Ne,“ řekla jízlivě. „A ty legíny si můžeš nechat. Na účet mi pak převeď osm stovek.“

„Kolik?“

„Jsou značkový, bratříčku.“

„A co s tou fotkou?!“

„Nic. Pošlu to jen tvý holce.“

A pak odešla. Ve zprávě mi přistála fotografie Filipa. Pravá ruka s mobilem ve vzduchu, levou se opíral. Fialové legíny byly vtipné, ale jeho tvář byla nádherná. Bez roušky. Připadala jsem si, jako v nejodhalenější intimitě. Když někoho vídám pořád zakrytého, jen oči jsou mu vidět, ty krásné modré oči, a pak takhle! Někoho, koho miluji. A jeho pohled, vyděšený i vysmátý, ta fotka byla záhadná jak obraz Mony Lisy. V té jedné vteřině, co to Kačka cvakla, ještě nezpracoval celou situaci. Smál se tomu, že má dívčí legíny, že jsme spolu na chatu, že ho sestra přistihla, že se cítil jako král vtipu, ale už měl náběh na to, že tuhle partii pomalu prohrává, že ho sestra dá na odiv internetu, že je nevyzpytatelná, že bude mít všude ostudu, i když to měl být jen lehký vtip, takový, co nikomu neublíží, a jen zlehčí večer, co vytvoří úsměv na tváři, protože nápadů má nespočet.

Jak má krásné oči a tvář a úsměv! Jak se za ty roky změnil! Jak bych tam chtěla být s ním. Nebo on tady. Jak bych ho chtěla políbit. A on mě obejmout. Jak bychom spolu seděli, dívali se na film a já měla hlavu na jeho rameni. Jak bychom měli zapletené prsty podél těla. Jak by mě přitom palcem hladil po hřbetu ruky! Jak bychom byli jen my dva. V jednom čase. Napořád. A všechno ostatní by neexistovalo. Svět kolem by byla jen zvláštní mlha, přes kterou bychom neviděli a ani nechtěli vidět. Byl by to náš svět. Náš příběh. Naše hudba.

„Prosím tě, smaž to,“ napsal. Kamera už vypnutá.

„Neboj, nikomu to neukážu.“

„Ale smažeš to?“

„Čeho se bojíš? Vždyť ses mi v legínách ukázal na chatu. A taky jsi mi poslal svoje fialové nohy 😃“

„Nevím… Asi proto, že tohle… ale jak chceš.“

„Nechám si ji.“

„A proč?“

„Protože ti je tam vidět do tváře. Konečně. Pořádně.“

Zapnul videohovor. „A takhle mě teď taky vidíš.“

„Vidím…“ usmívala jsem se jako pitomá.

„A já vidím tebe.“

„Je to zvláštní, viď?“ Možná jsem se i červenala.

„Už aby tyhle všechny lockdowny skončily.“

„To mi povídej.“

„Chci být s tebou.“

„A já s tebou.“

„A tu fotku… smažeš?“

„Nemůžu. Takhle tě uvidím kdykoliv, když nebudeme být spolu.“

„Pošlu ti další. Normální. Chceš?“

„Chci.“

„A ty mi taky pošleš?“

„Pošlu.“

„Mám tě fakt moc rád. Nesnáším, když jsem bez tebe.“

„Mám to stejně. Je to těžký. Až to skončí… tak…“

„Tak už tě nepustím!“

Pokračovat na další kapitolu zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3