LOVID – 26. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Snad má pravdu. Ve zprávách totiž krom toho, že každý Čech v průměru přibral, tak taky všichni prý ztratili fyzičku díky tomu, že jsou jen doma upíchnutý a nikam nechodí. Samozřejmě až na dokonalou NickyS a Kačenu, protože ty bez ohledu na tuhle divnou dobu nepřestaly sportovat a starat se o sebe… No jo, vlastně, když Nicky ráno vybíhá do lesa, tak pochopitelně není ani celý den v pyžamu, jako jsem byla já. Ona není člověk, je prostě robot. Kdyby nás tu mamka ráno nehonila, tak budu jako všichni ostatní normální puberťáci. Jako to bylo dřív. Proč bych se převlékala. Ale Nicky pořád jede ve své dokonalosti.

Bez ohledu na to, že ji na jednu stranu nesnáším, na druhou ji závidím, jak dokáže být na sebe přísná a disciplinovaná. To já kdybych nic nemusela, tak nic nedělám. Kde se to v ní bere? Proč je taková? Navíc je sama v baráku! Obklopená lesem a pár dalšími domy, lidmi, se kterými se spíš nestýká. To vše jen kvůli svému profilu na Instagramu? Ale i na to by se přece mohla na chvíli vykašlat, ne? Vždyť je plný fotek a videí. Nemusí hnout ani prstem a její práce je stejně pořád vidět.

Protrpěla jsem němčinu, pak češtinu, další hodina ze systému vypadla, třídní nám napsala, že ze zdravotních důvodů učitelka nemůže a protože je to čerstvá informace, ještě nestihli přehodit rozvrh. Takže jsem měla hodinu pauzu, než bude účko.

Mohla jsem se válet v posteli, dívat se na film, chatovat, ale evidentně jsem se nakazila novým prostředím, hodila přes sebe bundu a vyšla na chvíli ven. Filip byl připíchnutý na online výuce, to jsem neměla šanci ho vytáhnout. Ale stejně jsem stála kousek od plotu a dívala se směrem k jejich domu. Příšerná závislost.

Haryk se pomalu po těch starých nohách plácal směrem ke mně a stejně tak zoufale pomalu štěkal s dlouhými pauzami, jako by u toho vydával spoustu vyčerpávající energie. Díky němu mě zaznamenala paní Suchánková. Zvedla ruku, zamávala. Tak já teda taky.

„Počkej tam na mě. Něco pro tebe mám,“ volala z dálky.

A kruci. Co? A pak jsem jen sledovala, jak se ke mně taky pomalu přes celý ten široký pozemek plouží s nějakou igelitkou. Měla jsem chuť zvolat: „A co? Co to máte?“ Ale přišlo mi to blbý. Jenže čekat takovou dobu na něco, co netuším, co je, mě začalo lehce užírat. Proč nechodí rychleji? Jasně, beru zpět. Já tu v šestnácti řeším, jestli s Filipem po ročním lenošení vylezeme hory a ona seschlá jako švestka pořád hodiny chodí po zahradě a v domě a neustále něco dělá. Není upíchnutá u compu jako já. Já u něho budu upíchnutá i v jejich letech. Sotva mě něco změní. Proč taky? Mně to vyhovuje.

Tak konečně dorazila. Roušku přes pusu. Bílou igelitku přehazuje přes pletivo plotu. Natahuju se po ní. Otvírám. Uvnitř byla slepice! Normálně mrtvá slepice zobákem dolů, nohama nahoru. Vykulila jsem oči, málem jsem tu tašku pustila na zem.

„Už nesnášela. Dneska ráno jsme se takhle rozloučili se třemi. Jednu udělám k obědu, druhou dám do mrazáku, ale říkala jsem si, jestli by tvoje maminka vám ji třeba nechtěla udělat na paprice.“

Těžko jsem popadala dech. To jako vážně? Vážně položím v kuchyni na stůl slepici a vážně budeme vědět, co s tím máme dělat?

„Já nevím, jestli mamka…“

„Neboj, maminka bude vědět, co s ní.“

Pochybuju. Ale když myslí.

„A ty ji pomůžeš, viď, Lucinko? Jednou se ti to bude hodit.“

Pochybuju podruhý! Nikdy!

„To víš, na každého jednou přijde čas. Já už to mám s dědou taky za pár. Ale užili jsme si to. Byl to hezký život. Jen bych byla ráda, aby to na nás přišlo, až bude po všem. Víš po tom viru. Prostě chci umřít v klidu, že moje děti a vnoučata jsou v bezpečí.“

Přikývla jsem. Rozpaky. Nejradši bych se vypařila. Vygumujte mě z prostoru!

„Víš, já jsem se narodila na začátku války. Z dětství si moc nepamatuju. Moje maminka mi jen říkala, že nebylo moc jídla, hlavně tedy hned po válce. Ale jinak jsem měla dětství krásný. A s dědou jsme šedesát let. Letos máme výročí.“

„Šedesát?“ Je to vůbec možný?

„To je viď? Člověk si ani neuvědomí, jak ten čas letí. Není to tak dávno, co jsme spolu chodili v parku za ruku, co se nám narodil Jaroušek a pak Karolínka… A teď podívej, už mám velké vnuky. A všimla jsem si, že ty a Filip… No, necul se, kdo ví, třeba budeme jednou rodina.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4