LOVID – 26. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Když to řekla takhle, tak mě polil studený pot. Mně je šestnáct! Já tahle vůbec neuvažuju! O tomhle. Teď. Proč jako? To snad… Filip je super. Jsem ráda, že je to můj kluk. Ale že bych nakonec patřila do… Vybavila jsem si momenty, než jsme sem jeli. Jak jsem byla v obýváku a naši mi oznamovali, že budeme v době uzavírky na chalupě. A já se bránila, protože jednu z věcí, kterou jsem si jako první představila, byli střelení tlustí důchodci, kteří si pouštějí nahlas dechovku, u toho grilují a hlavně tancují. A že jsem si říkala, že jestli já… jestli já budu mít jednou sto dvacet kilo a budu hopsat na zahradě, tak jako vážně, prosím, mě někam odvezte a zavřete do kazajky. Nic jiného si nezasloužím. Takže jsem si teď sebe nepředstavila jinak, než jako spokojenou stokilovou matronu, sedící tamhle na té plastové židličce, kterou jedinou nejspíš na zimu neodnesli do kůlny, protože jinak jich tam bude stát ještě kolem spousta a u nich plastový stůl a roztažený slunečník, v ruce budu mít obří pečené stehno, obličej mastný až k uším, vedle mě bude stopadesátikilový manžílek Filip a o kus dál bude hrát bezzubý soused na harmoniku a já se u toho budu tvářit, jako že je to to nejlepší na celém světě, že víc štěstí ani neunesu! Je tohle vůbec možný? Nikdy!

„Pamatuješ, jaký to bylo, když jsi byla menší?“ přerušila paní Suchánková moji noční můru. „Často jsme tu měli na zahradě hosty a ty jsi pobíhala mezi námi.“ A můra je zpět. „Jo, tenkrát k nám chodilo hodně lidí. To byla jiná doba. Žádné uzavírky. Lidé se navštěvovali. A hlavně v létě. Pekli jsme maso, Blažena přinesla vždycky něco sladkého na zub. Víš, kdo byla Blažena? To byla Verunky babička. Tak vidíš, ta umřela už před třemi roky. Je to tak. Ale tehdy bylo hodně veselo. Kdyby se mě tam nahoře pak někdo ptal, co bych chtěla vrátit, tak já ani nechci, aby mi bylo dvacet, ale spíš to, jak jsme se tady všichni scházeli. Hrála tu hudba. Ty jsi taky hrála na nějaký hudební nástroj, viď, Lucinko? Na co jsi hrála?“

„Na housle.“

„A hraješ ještě?“

„Už ne. Skončila jsem v osmé třídě.“

„To je docela škoda, nemyslíš?“

Pokrčila jsem rameny. „Mě už to pak moc nebavilo. A neměla jsem tolik času, protože jsem vedle zušky ještě musela chodit do takové folklorní skupiny. Bylo to povinný. Takže jsem potřebovala víc hodin na trénování a pak se ještě jezdilo na koncerty…“

„Hm, strašný žrout času, ano?“

Přesně! „Ano.“

„Ale zahraješ si občas? Jen tak? Pro sebe.“

Zakroutila jsem hlavou. „Ne.“

„Ale tohle je asi škoda, když ses tolik let učila… Navíc máš opravdu hudební sluch. To jsem na tobě viděla, už jak jsi byla malá. Když nám tady vyhrával Lojzík na harmoniku nebo jsme si něco pouštěli, jak jsi perfektně držela rytmus.“

Rytmus?? Jak? Čeho? Protože viděla otázky na mém obličeji, pokračovala. „Tancovala sis po svém. Polka nebo valčík, to ti bylo jedno, protože jsi to jako malá neznala, že. I když tě náš děda párkrát hezky vyvedl v kole. Moc vám to slušelo. Ale to, co jsi tančila sama, bylo moc hezké. Máš hudební cit. A taky si dobře pamatuju, jak jsi hezky zpívala…“

Já? Ne! Nechte mě prosím osamotě, právě se o mě pokouší mrtvice.

„Já? A nebyl to někdo jiný?“

„Kdepak, Lucinko, ty. Vypadáš jako, že si na to nepamatuješ,“ smála se. „A přitom to byly tak krásné časy, když jsi byla menší. Jak byla u nás nějaká oslava a vy jste tu byli, hned jsi přiběhla. U žádné jsi nechtěla chybět. Některé mám nahrané. Protože Roník, víš ten, co v tom domě za hospodou, tehdy leccos nahrával na kameru. Drželo ho to několik let. Byl to takový náš videokronikář. Ale je to nahraný na těch starých kazetách. VHS. To už dneska nikdo nepoužívá. Málokdo má přehrávač, že. Já ho mám, tak až budeš někdy moct, až se to trochu zklidní, tak se přijď… zavzpomínat.“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4