LOVID – 26. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Myslím, že jsem přestala dýchat úplně. Ztratila barvu. A pevnou půdu pod nohama.

„Já… já už budu muset jít zase na výuku.“

„Jo jo. Teď jsi měla přestávku?“

„Odpadla nám jedna hodina. Tak jsem šla na čerstvý vzduch.“ Chyba!

„Ten je nejlepší lék. Tak dej mamince tu slepici. Jestli má teď práci, tak hlavně ji zavěste, ať visí zobákem dolů. A pozdravuj. Já už taky půjdu. Je tu zima. Čím jsem starší, tak to snáším hůř.“

Poděkovala jsem, vrátila se do baráku a jakože alkohol vůbec nepiju, tak bych alespoň ráda pronesla větu, kterou lidé obvykle říkají: Potřebuju panáka. Nevím, jestli by to k něčemu pomohlo, ale to mám jako tak mizernou paměť, že bych já… já, jako vážně já, u té příšerné dechovky nebo hraní toho vrzavého harmonikáře tancovala na jejich zahradě… dobrovolně…?

„Co to neseš?“ Mamka si šla zrovna po hrnek kafe, když mě viděla, jak pokládám igelitku na kuchyňskou linku.

„To ti posílá paní Suchánková.“

Mamka nahlédla natěšeně do tašky, ale podle jejího následného pobledlého výrazu bylo zřejmé, že očekávala něco docela jiného.

„Co to je?“

„Slepice přece.“

„Jasně, to vidím, ale proč?“

„Dnes tři zařízla, tak nám jednu posílá. Máš to prý udělat na paprice.“ A já ti mám pomáhat, ale to říkat nebudu.

„Ale copak já vím, jak s tím…?“ Držela si dlaň na hrudníku. V tu chvíli se v ní začala vzdouvat panika. Co teď? Bylo jasné, že se jí hlavou honí myšlenky typu: Nejradši bych tomu chuďátku udělala raději hrobeček. Ale aby se to paní Suchánková nedozvěděla. Nemůžu ji ani hodit do popelnice. Protože se tu všichni znají. Co když popelář nahlédne, pozná, co když rentgenové oči paní Suchánkové ji prokouknou a nebude mít odpověď na větu: tak jakpak chutnala slepice na paprice?

„Tak ji zatím pověs zobákem dolů, říkala paní Suchánková.

„Jasně, ale za okno. Venku je zima jako v ledničce.“ A v duchu si určitě říkala, že by ji třeba nějaké zvíře náhodou ukradlo a ona v tom byla nevinně. Ale představa toulajících se divokých hladových vlků nebo mazaných plíživých lišek byla naprosto passé. „A já si zatím najdu na google, co s tím.“ Taky řešení.

Vrátila jsem se nahoru, přihlásila na hodinu, ale hned do skupinovky napsala tu novinku. Začínala jsem pikantně: „Máme doma mrtvé zvíře.“

„No to my taky, plný mrazák. Z Globusu,“ přihodil Kobliha.

„Copak? Co se stalo?“ divila se Simča.

„To jsem napsala schválně, jak budete reagovat. Sousedka nám dala slepici.“

Reakce smajlík, co jako má být.

„No, ale se vším. S peřím, nevykuchanou. S hlavou. S očima, zobákem…“

„Hustý,“ reagovala Simča.

„Normálka ne? Jo, ty seš vlastně holka z města, že?“ smál se Straka.

„Tak sem přijeď a pomoz mámě.“

„Neboj, pošlu přesný pracovní postup. To dáte! 😃“ přidal si ještě Straka.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3 4