LOVID – 27. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

„Chceš mi říct, že mi moje holka lže?“ Nadzvedl obočí.

„To rozhodně. Protože já bych přece tohle nikdy neřekla!“ zlobila se Nicky.

„A ty teda nelžeš, jo? Vystavíš naše staré selfie a tvrdíš, že spolu chodíme, přitom jsme jen sousedi, když náhodou přijedeš z Prahy.“

„Neber všechno tak vážně. Tak jsem to tam dala. A co?“

„A taky jsi tam dala fotku s monoklem. Jakože tě Lucka uhodila do oka. Ale to taky není pravda.“

„Proč myslíš? Náhodou mám natočený video, jak mě zmlátila.“

„Nicky, ty tam máš nějaký video, utržený z kontextu. Jen jsi Lucku vyprovokovala a do oka tě vůbec neudeřila.“

„Jak to můžeš vědět! Nebyl jsi tam!“ zlobila se Nicky.

„Protože ti ta modřina záhadně hned zmizela. Nepoužila jsi nějaké barvičky, Nikčo?“

„Neříkej mi Nikčo! To fakt nesnáším.“ Otočila se na Kačenu. „Tak asi poběžíme, ne?“

„Klidně,“ řekla Kačena. A hned o kus dál se zeptala tišeji: „Ty sis opravdu namalovala ten monokl?“

„A není to jedno?“ sykla Nicky. A rozběhly se. Jenže v opačném směru jsem už dupala já. Docela v ráži, i když jsem se snažila krotit své emoce. Pěkně po silnici. Dlouhý krok. Modelky proti mě. Jejich tváře zalahené brýlemi a rouškami a stylovou čepicí. Venku sedm stupňů, já měla pocitových tak čtyřicet. Nepršelo, nesněžilo a dokonce odpoledne oproti ránu vylezlo slunce z pod mraků a oslepovalo mě. Taky jsem si mohla vzít brýle. Ale copak to šlo? Ještě před chvílí jsem stála na terase, dívala se směrem k domu Suchánkových a chtěla Filipovi napsat, jestli by nešel ven. Nějaký šestý smysl mi ale nezodpovědně nakukal, ať se podívám na Nicky Instagram. Fotka. Bez komentáře. Ale byla tam. Čerstvá. Čerstvější než můj oběd. Filip na zastávce spolu s Nicky. To jako vážně? To pořád musím být ve střehu, aby se něco nestalo? Stačí chvilka nepozornosti a slečinka zase vystrkuje drápky? Nebo mám snad vlčí mlhu?

Možná bych byla schopna zůstat v klidu, jenže to byla poslední třešnička na dortu nepodařených věcí toho dne. Test z literatury. Nevyšel zrovna výstavně, spíš děs a hrůza. Jediné plus je, že nebyl za pět. K obědu špagety, ale nezanedbatelné procento omáčky jsem si nastříkala na triko, které bych si rozhodně neměla brát na sebe, když máme jakkoliv výrazně barevné jídlo. A poslední věc předtím, než jsem spatřila fotku na Instagramu, bylo mé zakopnutí na schodech a vylitá sklenice s pitím, což znamenalo sejít dolů pro hadr, vysušit a potichu nadávat, protože při hrubších slovech bych neunikla konverzaci s mamkou, že takhle dospělá „slečna“ nemluví.

A pak selfíčko. Nádherná Nicky. Brýle si dala na kšilt čepice, aby vynikly její dlouhé husté řasy. Filip, koukající někam do rohu, ale příliš blízko ní. Neměla jsem ani páru, proč tam jsou spolu. Pro mě to byla jasné znamení, že za všechny ukázky Murphyho zákonů toho dne a ostatní nepříjemnosti je tahle ta poslední a hněv musí ze mě ven.

Ale jak byly holky proti mně, neřekla jsem nic. Já jsem vlastně neměla vůbec nic v plánu! Já jsem se jen naštvala, vyrazila, chtěla dojít na zastávku, tam je přistihnout, jenže nic takového se nekonalo. Protože už tam Nicky nebyla a navíc dokonce ani sama, ale s Kačkou, a ta přece má držet s námi. Prostě zmatek. V hlavě jsem měla naprostý zmatek, ale nohy rozjetý. Tak jsem pokračovala k zastávce, kde pořád seděl Filip a něco ťukal do mobilu.

„Ahoj,“ řekla jsem.

„Jé, ty seš tady. To seš teda rychlík. Rychlejší než internet,“ řekl.

„Jak rychlík? Něco se děje?“ A v tu chvíli mi hvízdla zpráva. Mrknu. Od Filipa: „Půjdeš ven? Čekám na zastávce.“

Připadala jsem si jako idiot. Ale nic lepšího jsem si ani nezasloužila.

„Co že jsi tak najednou přišla?“ zeptal se.

„Protože jsem uviděla tohle,“ přiznala jsem se a ukázala fotku na Instagramu.

„Takže tě sem přitáhla žárlivost?“ mrkl na mě levým okem.

Co to vlastně bylo, co ve mně vyburcovalo nastartovat a vyrazit? Žárlivost? Vztek? Nedůvěra? Chvíli jsem se mu dívala do očí.

„Tak co?“

„Musím přemýšlet,“ odpověděla jsem, jak nečekal.

„Opravdu? Ty musíš přemýšlet, proč jsi sem přišla?“

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4