LOVID – 28. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma

Těžko se mi mluví o tom, co bylo dál. Už jsem to chtěla utnout, vůbec mi to nedělalo radost. Žádný pocit zadostiučinění. Tahle bitva trvala strašně dlouho a i když jsem v onlinovkách dobrá válečnice, tak tohle byl opravdový život a já to těžce nesla. Hry nejsou skutečné, ať se stane cokoliv, jak se odloguju, všechno je pryč a já si žiju svůj normální život. Když někdy dohraju všechna kola, tak třeba ještě několik minut po bytě nadšeně poletuju, skoro jako bych měla křídla. Sdílím své nadšení, ale nikdo mi nerozumí, protože to se mnou nehráli. Nechápou všechny ty bonusy a překážky, co jsem musela absolvovat, a že jsem to zvládla v perfektním čase a v hard modu. Píšu to pak kámošům do skupinovky a ti mi rozumí. A přidávají své zkušenosti s tou samou hrou nebo s jinou, díky níž prožili podobné emoce. Ano, jsou to jen gamesky, ale je super, když jediné konflikty, které jsem doposud zažívala, byly ty virtuální, které vždycky měly řešení v můj prospěch. A když to dlouho trvalo, tak google nebo YouTube poradil fígle a cheaty, jak s tím pohnout. A hry s různými konci jsem mohla hrát opakovaně. Třeba Detroit Become Human. Když jsem mohla měnit scénář a projít různými cestami a nikdy to nebylo takový, že po dohrání bych se cítila mizerně jako teď.

V tomhle scénáři už být nechci. A nejspíš ani v cílové čáře. Nevěřím ve vítězství, které by přineslo pocit zadostiučinění.

Kačena zveřejnila poslední video. Byla to vlastně jen fotka s audiem. Jak stojím naproti Nicky a do toho běží slova: „…A co s tím jako hodláš udělat? Je ti jasný, tlustoprdko, že já ty fotky nejen že nesmažu, ale já v brzké době dokonce budu s Filipem chodit! Užijeme si několik báječných corona dní a nocí, jo, ty ošklivá panno, to si ani neumíš představit. Nebude mě chtít opustit! Je do mě blázen, jen to ještě neví. A pak, až bude čas, znáš to, co bych s takovým looserem dělala. Do Prahy něco takovýho tahat nebudu…“

Nicky pak všechno smazala. My taky. A večer bylo ticho. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Ani s Filipem. Ani s bráchou. S nikým. Ležela jsem v posteli a brečela.

„Nechci, abys byla smutná,“ utěšoval mě Filip.

Neodpovídala jsem. Poslal ještě pár zpráv s časovým odstupem, stejně tak se mi hromadila komunikace ve skupinovce, ale… bylo tam to ale…

Brácha nakoukl do pokoje. „To tu budeš už zbytek dne jen ležet?“

Mlčela jsem.

„Lucko, tak bychom snad měli slavit, ne?“

„Nech mě být.“ Otočila jsem se na bok.

„Myslel jsem, že budeš mít radost, že už je to pryč.“

„Ale to mám… asi… ale… zkazila mi náladu. Nech mě být. Promiň,“ dokonce jsem se mu omluvila, což mezi sourozenci vlastně častokrát ani není zapotřebí, pokud nejsou malí a nevyžadují to rodiče.

A pak mohu jen dodat, že následující dva dny byly takové prázdné. Nálada se mi sice zlepšila už druhý den po obědě, sice to nebylo ještě ono, ale rozhodně lepší. Jenže jsem neměla vůbec chuť vidět nikoho, kdo byl do té události zapletený, vyjma tedy bráchy, protože ten, i když figuroval jako postava z jednoho videa, nakonec nic Nicky nepsal ani neposílal.

Já vím, že je to asi nesmysl, že se to ve mně takhle přerovnalo, ale opravdu jsem musela uvnitř všechno zpracovat. Že prostě i boj za dobrou věc sebou nese nějaké stíny a šrámy na duši a těžko by to mohla být s takovým démonem, jako je Nicky, čistá hra.

Filip mi pořád psal a prosil, abych šla ven, ale odmítala jsem ho. „Později,“ byla moje poslední odpověď.

Pak přišel čtvrtek a mi dostali zprávu, že teta Gábina byla před obědem propuštěna do domácího ošetřování. Říkala, že se pořád cítí taková mátožná, jako by byla po několikadenním flámu. Nebyla doma ale sama. Jednak strejda má taky home office a bratránek Jirka stejně jako já online výuku. A ti opravdu vůbec nikam nechodí. Dokonce si nechávají jídlo posílat přes e-shop. Teta Gábina doma po příjezdu vlezla hned do postele a normálně Jirka, i když mu je už dvanáct, si prý lehl vedle ní, a zatím se celý den od ní nehnul. Takhle nám to volala teta se strejdou kolem půl sedmý večer. Taky aspoň prý začal konečně mluvit. Ale to bych neřekla do kluka, který chodí už do šestý třídy, že to bude tak silně prožívat. Pro mě to bylo velmi zvláštní a zkusila jsem si tu situaci představit, ale nějak mi to nešlo. Asi mám mizernou představivost, ale můj mozek se opravdu bránil tomu jen vytvořit nějaký film v hlavě, ve kterém by mamka nebo taťka byli vážně nemocní, že bychom neměli jistotu, jestli to vůbec přežijou. Ne, nešlo to. V něčem má člověk v sobě asi blok, že by to pak akorát tak přivolal.

Naši taky bedlivě sledovali zprávy, aby věděli, jak to bude po víkendu. Jestli tu ještě zůstaneme, protože musíme nebo jen chceme, nebo se vrátíme domů.

„Za mě je to jedno,“ řekl táta, „klidně tu můžeme být ještě nějaký týden, měsíc… O nic nejde. Co nám chybí?“

Den předtím, ve středu večer vláda znovu projednávala další kroky v protiepidemických opatřeních. I když současná opatření platí do 21. března, ministru zdravotnictví se do zrušení moc nechtělo. Alespoň došlo ke zmírnění, že se bude moct chodit v rámci katastru obce. Stále ale platí zákaz nočního vycházení. Doposud jsme totiž museli být hlavně doma a ven vycházet třeba jen kvůli nákupu, zaměstnání, návštěvy lékaře, prostě fakticky z  vážných důvodů. A na procházky jen v rámci katastru obce, a vůbec ne v celém okresu.

Já bych si toho rozdílu nevšimla, ani kdybychom bydleli stále doma, protože jsem stejně z bytu nevystrčila paty. Ale je to zvláštní, že co jsme na venkově, jsem vlastně naopak na čerstvým vzduchu dost často. Naštěstí to není nic proti nařízením. Je tu dům s velkou zahradou a hned vedle ní les a kolem dokola nikdo. A až na jednu cestu k Labi, která asi nejspíš už nepatřila obci, ale kdo by znal přesný katastr obce, jsem se vždy pohybovala podle nařízení. A co víc! Ještě v užším kruhu, protože my jsme tu na naprostém konci světa! Nikdo další tady nechodí…

Náš barák je hned zkraje, ze tří stran nás tedy obklopuje les. Se světem nás spojuje jedna silnice. Hned vedle nás jsou ještě další čtyři baráky, Suchánkovi, NickyS, a pak dva domy, ve kterých nemám ani tušení, kdo tam bydlí, protože tím, že nejsme místní a přijedeme občas, se vlastně známe jen s nejbližšími sousedy. Já vlastně ani netuším, jestli tam někdo doopravdy je, nebo není. A pak se táhne zase les, který rozděluje jakási hájenka, a znovu les a po dlouhém úseku teprve centrum obce, kde je nalepený barák na baráku s malými zahrádkami a lidé si tam vidí až do kuchyně.

Na naší straně hned ze začátku jsou velké zahrady, velké prostory, a tak jako bychom byli odtržení od zbytku celého šíleného světa. Některé známky běžné civilizace sem také doběhly až o hodně později. Třeba když jsem byla malá, brali jsme ještě vodu ze studni. Než tu byl zavedený vodovod, pamatuju si i na léto, kdy bylo takové sucho, že ani ve studni nebylo dost vody na běžné použití. Jako jsem tehdy vůbec nechápala, že je možné, aby doma z vodovodního kohoutku nic neteklo.

„Počet zemřelých s nemocí covid-19 přesáhl v Česku dvacet čtyři tisíc obyvatel. V přepočtu na sto tisíc obyvatel eviduje Česká republika 222 úmrtí, je tak druhou nejpostiženější zemí na světě. Nejhůře je na tom San Marino, na třetím místě pak Belgie…“ četla reportérka ze zařízení.

Poslouchám zprávy, ale už mi to jde jedním uchem tam a druhým ven. Sedám si každý den na lavičku na zastávce se svým klukem a nemám z toho vrásky na čele. Dáváme si pozor, ale všechna ta hysterie jako by šla mimo nás. Nejspíš za to může to prostředí. Je tu fakt klid. A hlavně tu mám Filipa. Není mi teď sice dvakrát do smíchu, ale pandemie za to teď nemůže.

Pokračování v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2