LOVID – 29. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„Tak už se mi nevyhýbej,“ napsal Filip.

„Promiň.“

„Mě normálně ty dny bez tebe nebaví. Nešla bys po škole ven?“

Venku pořád nebylo nijak teplo, odpolko něco kolem šesti stupňů a dokonce v některých částech republiky celý týden sněží. Ale to by byly chabé výmluvy. A tak jsem řekla, že asi jo.

„Jak se daří?“ napsala jsem Simče.

„Dlouho ses neozvala. Už jsem si myslela, že jsi nás zazdila.“

Dva dny je v jednadvacátém století celá věčnost, chápu.

„Musela jsem si odpočinout.“

„Viděla jsem, že Nicky všechno smazala. A nic dalšího nepřidala. Ta je taky naživu? Nebo?“

„😃 I kdyby ne, přece bych ti to nepsala.“

„Jak jste to nakonec zařídili?“

„Pustili jsme jí videa ze skryté kamery. Dali jsme je na jeden účet a ona si to v hlavě srovnala, že o takovou publicitu nestojí.“

„Super. A co na těch videích přesně bylo?“

„To je jedno. Já už se k tomu nechci vracet. Prostě je konec.“

„Ale že od té doby ještě nic nepřidala. Není to divný?“

„Mě už nezajímá. Asi se doma vzteká.“

Třeba nakonec přes všechny zákazy odjela s tátou do Prahy jen s vyplněním čestným prohlášením se smyšleným důvodem. Možná její táta taky sleduje appku na mobilu, která informuje, kde probíhají kontroly pro ty, kteří porušují projíždnění okresy. A nebo je celou dobu v baráku a jen se s tím musí vyrovnat jako já.

Nebudu ji šmírovat a ani nevyrazím v sedm ráno do lesa, abych se přesvědčila, jestli je v pořádku, protože starat se o každého, kdo se mihnul mým životem a navíc mi ublížil, to teda fakt odmítám.

„A jak jinak se máš? Co Straka?“ zeptala jsem se Simči. A to se najednou rozbásnila, jako by mluvila o někom docela jiným než o klukovi, kterého znám přes rok a půl. Jsou teď v největší náloži zamilovanosti, posílají si srdíčkový gify, vykecávají spolu do hluboké noci, pak podle toho taky při prvních dvou online hodinách vypadají. Simča se mě někdy ráno ptá dvakrát nebo třikrát na to samé, jak je úplně mimo. Hrají spolu různé onlinovky a celý zbytek světa je jim ukradený.

Já bych taky chtěla zpátky ten stav, co jsem měla předtím, než mi do toho vlezla Nicky. Ale ještě na to nemám tak úplnou náladu.

„A co ty a Filip?“ zeptala se Simča.

„Od té doby jsme se neviděli.“

„To jako fakt? A píšete si? Voláte si?“

„On často. Mně se moc nechce.“

„A proč ho zazdíváš? Abys to pak neměla jako s Markem, sejde z očí… nebo spíš sejde z netu a už ti nebude ani chybět.“

Sklopila jsem vička. Potřebovala jsem tmu, abych lépe slyšela své vlastní myšlenky. Asi není ode mě moc vyzrálé, abych ho takhle přehlížela, když mi vlastně tolik pomohl. Přece mi bylo s ním tak hezky. Jak se tehdy svlékl do plavek a vlezl do toho ledového písáku! Jak jsme se procházeli lesem k Labi! Jak jsme spolu spadli z houpačky a byli celí od bláta. Jak jsme si sedali na lavičku na zastávce, povídali si, smáli se a sledovali Boku no Hero Academia. Jak jsme si pořád psali a volali a sdíleli filmy. Jak mi řekl, že se do mě zamiloval už na základce.

Když se mi teď nic nechce, je to pravda? Není to jen blbá nálada, která přejde, nebo se všechno zkazilo?

„Prosím, zavolej mi,“ poslední zpráva od Filipa. Protože i přes souhlas, že půjdu ven, jsme se vlastně nedomluvili v kolik.

Jak dlouho bych o tom měla přemýšlet, aby mi to došlo? A je to ten pravý, jestliže o tom vůbec musím přemýšlet? Nebo ještě nejsem na pořádný vztah připravená? Je mi šestnáct, do čeho bych se měla hrnout? Proč jsem nešťastná? Když jsem byla malá a vztekala se, říkal mi táta, že mi dá jednu přes zadek, abych měla důvod. Přesně: abych měla důvod, opravdový důvod nebýt rozmrzelá, odtažitá k někomu, kdo si to nezaslouží. Ale nutit se… to taky není ta nejlepší cesta. Říct si, tak co, vím, že chyba je na mém přijímači, budu dělat to, co si přeje, abych ho neztratila, než se mi to v hlavě srovná, není správně a ani se mi do toho nechce. To není kompromis, to je tíživá povinnost, kdy pak svou odcizeností otrávím i toho druhého. Nakonec bychom byli dva nešťastní osamocení lidé vedle sebe a přitom tak daleko…

Proč to nejde zlomit během chvilky? Proč si tím musím procházet? Proč jsem taková?

Mají to tak i ostatní lidé? Je to tím věkem, jak říká mamka? Všechno si moc beru a se vším jsem hned hotová? Žárlím, když je to zbytečné, a jsem lhostejná, když to není vůbec vhodné?

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2