LOVID – 32. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

Nemělo cenu se bránit, babička se na mě vrhla s velkou pikslou červené masti a začala mi nejdřív potírat lýtka. Bylo to příjemné, svaly se zahřívaly, po chvíli bolest ustupovala. Nechala jsem si ještě namasírovat záda s rameny, ale kyčle a stehna jsem zapřela, ty jsem si pak proti bolesti namazala sama. Celé tělo se mi po chvíli zvláštně rozpálilo, jak to perfektně účinkovalo. Jen mi nikdo neřekl, že i ta barva pěkně zaschne a já vypadala jako kuře bez kůže, které se má grilovat, jako bych měla popáleniny, jako bych se natřela na červeno. Stála jsem v županu, zaschlá barva se na nic dalšího neobtiskávala, jen já byla za hvězdu. Bylo jasné, že než někam vyrazím, musím zase do sprchy.

„Tak co, lepší?“ zeptala se babička s nadšením.

Přikývla jsem. A pak, když Filip napsal, jestli zase někam pojedeme, jsem s klidným svědomím odepsala, že ano.

„Myslel jsem si, že se po tom včerejšku nebudeš moct hýbat.“

„Já? Blázníš? Jsem naprosto v pohodě,“ odpověděla jsem. Jo, kdyby mě ráno viděl! Potrhal by se smíchy.

Vyrazili jsme ještě před obědem a cestou kolem Nicky domu nám bylo jasné, že Nicky je v pořádku. Nebo aspoň živá. Na dvorku bylo zaparkované BMW s pražskou poznávací značkou, každou chvíli se otvíraly dveře. Její otec křičel, Nicky mu stejně hlasitě odpovídala, byli na sebe hrubí, až mi trnulo, že se může někdo takhle spolu bavit.

„Jak si to vůbec představuješ?“ křičel na ni jednu z těch nejpřátelštějších vět. „Víš, kolik stála ta rekonstrukce? Jsi snad úplně blbá?“

Postupně z rozhovorů vycházelo najevo, že Nicky asi udělala v domě pořádnou paseku. Leccos rozbila nebo zcela zničila. Vynášeli mnoho pytlů na odpad a pak, když jeden těžký táhla Nicky až k brance, už z dálky nás okřikla: „Co čumíte? Nemáte jinou zábavu?“

Tak jsme vyrazili pryč.

„Vidíš, je na živu,“ konstatoval suše Filip.

„Co tam vyváděla?“ A v duchu jsem se taky ptala: Co všechno zničila? Jak to tam asi vypadá? A proč?

„Vztekala se. Nejspíš kvůli tomu, že s námi prohrála.“

Pozdě odpoledne, když jsme se už vrátili a Filip se leccos dozvěděl od své babičky, mi napsal, že její táta se přes plot ptal paní Suchánkové, jestli by se nedomluvila s někým, kdo má vozík, protože by potřeboval odvézt větší množství odpadu a nechce to sám řešit. Nicky prý dokonce rozbila tu jejich obří televizi, skleněnou vitrínu v obývací stěně, sedačku a řadu dalších věcí.

„To si děláš srandu! :-O“ zírala jsem na mobil. „Kolik tohle všechno mohlo stát?“

„Jí je to úplně jedno. Mají peněz, že neví, co s nimi.“

„A to ten její táta jen tak nechá?“

„Podle toho jak řval, si myslím, že z toho jen tak nevyvázne. Ale co vymyslí, to netuším.“

Ani já bych si to nedovedla představit. Kdyby po ní chtěl, aby to splácela, tak by na všechno musela dřít třeba i rok. A to přitom musí dělat školu a navíc všude jsou různá omezení, práci by nesehnala, leda tak by dala všechno, co vydělala na Instagramu. A kolik vůbec získala z toho svého instagramového účtu? Hlavou se mi honila spousta šílených otázek. Neměla jsem ani představu. Žiju si prostě v jiném světě než ona, ve světě normální holky, která když si chce koupit telefon za dvanáct tisíc z bazaru, musí makat celý červenec ve skladu a ještě mít našetřeno něco od Vánoc.

Za pár dní měl přijít duben, ale počasí bylo stále nic moc. Rtuť na teploměru už vystoupala na patnáct stupňů, to bylo asi jediné plus, stále ale hlásili, že bude pršet. Na druhou stranu aspoň ne tady na konci světa. Obloha byla mraky zatažená jako tlustou peřinou, zatím v sobotu nespadla ani kapka, jen v pátek trochu, ale silnice byla suchá, mokro bylo jen v trávě. Vypadalo to, že Filip bude mít skoro celý den zabitý, protože musel doma pomáhat, Jakub se pustil zase do nějaké mužské práce s tátou, u které bylo víc hluku a nepořádku, než že bych viděla něco jiného, a mamka s babičkou si zapnuly film pro pamětníky a seděly spolu na gauči jako dvě sestry.

Tak jsem se rozhodla, že se projedu sama, co když začne nakonec pršet, to už bych nikam nevyrazila. Když už jsem si nechala přivézt ty brusle, proč toho nevyužít. Za pár dní si tělo začalo zvykat, nebo spíš tomu pomáhala babiččina mast, která mě nejen pečlivě obarvila na červeno, ale vždycky rychle zbavila veškeré svalové bolesti a křečí.

Vyjela jsem po silnici opačným směrem, tedy ne k zastávce, ale hned ven z obce. Nevěděla jsem, jestli mi bude stačit jet až na konec na křižovatku a pak třeba doprava k mostu, nebo se budu vracet. Prostě jsem se jen chtěla projet. Ono taky být chvíli sama není na škodu. A zejména tady to vypadá, jako když člověku patří celý svět. Z obou stran při krajnici topoly, chvíli les, pak zleva tmavé pole a po chvíli zase z každé strany les. A není vidět na konec. Takže jedu, jedu a po paměti vím, že po mnoha sta metrech to bude končit, ale teď jsem byla jen v tom tichu němé krajiny, kde jsem přes tu rychlost, zvuk rychle se otáčejících koleček bruslí o asfalt a vítr, svištící mi kolem přilby neslyšela ani ptačí zpěv.

Bohužel jsem ani neslyšela kolo za mnou, které rázně zrychlilo, a pak mě natažená ruka nečekaně srazila z kraje vozovky do příkopu, právě v místech, kde se nějaký ničema zbavil odpadu suti, místo aby to odvezl do sběrného dvora. Takže jsem se rolovala dolů po hrubých kusech až na hlínu a zabrzdila o kmen stromu. Celý svět se protáčel v rychlosti, kterou jsem z šoku nedokázala zaznamenat. Jen jsem se snažila vzpamatovat, co se děje, a zaostřit, kdo to byl. I když jsem už viděla jen mikromžik, bylo mi jasné, že takhle luxusně oděná cyklistka ve výrazných barvách by mohla být s vysokou pravděpodobností právě Nicky. S jistotou jsem to nemohla potvrdit, ale nenapadlo mě, kdo jiný by měl zájem mě srazit ze silnice. Kdo by se mi chtěl pomstít za to, že prohrál.

Válela jsem se trochu blbě zaklíněná mezi větvovím ostružiníku a kmenů jehličnanů, protože nohy v bruslích nejsou zrovna těžko v takové situaci ovladatelné. Jsou těžké a navíc kolečka byla různě zaklíněná. Zkoušela jsem se vykopat, ale nebylo to zrovna snadné. Spíš jsem měla pocit, že se jen víc do těch ostnatých větví zašmodrchávám.

Tak jsem se snažila posadit, abych ty nohy vymotala s pomocí rukou, což bylo logické do doby, než jsem se zapřela o pravou ruku a ucítila příšernou bolest, která mě srazila zpátky na záda. Pochopila jsem, že se tedy musím opírat jen o levou ruku, takže jsem se nakrucovala do strany a pak se snažila vytáhnout nejdřív levou nohu. Nejradši bych ty brusle vykopla a nechala tam být. Syčela jsem místo nadávání.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2