LOVID – 33. kapitola z e-knihy pro YA zdarma

„Jako kvůli tamtomu?“ nadechla se, zakroutila očima. „Byla jsem vzteky bez sebe. Cokoliv, co mi přišlo pod ruku, jsem prostě házela po obýváku. Všechno totálně na maděru. Škoda něco přes třistatisíc. Už jsem to tátovi zaplatila.“

„Tys měla třistatisíc?“ spadla mi sanice.

„Já toho mám mnohem víc. Takže proto ti říkám, jestli chceš prachy, tak si řekni.“

Ztěžka jsem popadala dech. „Já asi půjdu domů.“

„Nemám na tebe telefon,“ dodala, když už jsem sahala za kliku branky.

„A proč ho chceš?“

„Abych ti zavolala, jak to dopadlo?“

„Tak se pak zeptej Filipa. On to bude vědět.“

„Ach tak…“ sklopila hlavu. „Takže mám počítat s tím, že mi budou u dveří zvonit poliši?“

Pokrčila jsem rameny.

„A pomohlo by to, aby ses změnila?“

Zakroutila pusou. „Já nevím. Já tak nějak ten normální svět prostě nezvládám. Na internetu to je v pohodě. Ale s lidma prostě… já nevím, neumím mluvit.“

„Asi by sis měla najít normální kamarádky. Nějaké tlusťošky a šeredky a nepředvádět se před nima.“

„Jasně,“ uchichtla se.

„Nebo to prober s odborníkem. Víš, co myslím.“

Přikývla. „Před covidem jsem k jednomu v Praze docházela. Asi tam znovu zavolám.“

Doma samozřejmě bylo nadělení. Mamka s babičkou hned vylítly z obýváku, obě se na mě vrhly jak tsunami, až jsem bolestí brečela. Netušily, že mám zraněnou ruku a nějaké polofunkční koleno. Babička připravovala vanu, mamka mě pomalu vysvlékávala. Pomáhala i pak do vany. Babička běžela pro nové oblečení a pak pro tátu.

„Já jsem ti říkala, že v tomhle počasí nemáš jezdit,“ řekla mamka.

„Já vím,“ přešla jsem to.

Táta vyvezl auto z garáže, mamka ještě běžela vyštrachat kartu pojištěnce. Opatrně jsem si sedla a mamka mě hned připoutala, pohladila po tváři a s mokrýma očima políbila, jako bych byla malá holka. Byla jsem za to moc vděčná.

Jakub zůstal s babičkou na chalupě. Špinavé oblečení se pralo. S takovými nánosy to půjde přes pračku nejmíň dvakrát.

A jeli jsme až do Pardubic do nemocnice.

Zlomená ruka. Myslela jsem, že dostanu jen ten nasazovací rukáv, jako měla Terka u nás ve škole, ale naplácali mim na ruku poctivou bílou sádru. „Klidně si ji pak můžeš vyzdobit,“ mrkla na mě zdravotní sestra. Nakrčila jsem čelo a ona pokračovala: „Nebo nechceš?“

Bylo mi to jedno. Koleno bylo trochu naražený, na něj jsem už dostala látkovou fixaci, aby bylo v klidu.

„Ty sis teda uměla vybrat dobu,“ řekl doktor. „Všichni tu teď mají docela jiné starosti.“ Už na začátku měsíce byl v kraji vyhlášen stav hromadného postižení osob, termín, který jsme nikdy předtím neslyšeli a zní fakt divně. Znamenalo to, že už tu nebyla žádná volná lůžka na JIP pro pacienty s koronavirem a někteří leželi i na přistýlkách, a že jestliže přibudou další covid pacienti, tak se musí převážet jinam. V tuhle chvíli na konci měsíce jsem netušila, jak na tom jsou, ale určitě se žádný extra zázrak za tu dobu nestal.

„Takže i když bych si tě tu radši nechal do zítřka do rána, pošlu tě domů. Kdyby ale cokoliv, hned volat, jasný?“

A mamka rozhodla, že se mnou zůstane v našem bytě v Pardubicích.

„A není to, mami, jedno? Vždyť můžeme zůstat na chalupě?“

„Ne, já chci… budeme… do zítřka nebo do pondělí, prostě zůstaneme doma.“ Byla značně vystresovaná. „Podívej se, lehneš si do své postele, odpočineš si. Na chalupě máš stejně pokoj nahoře v patře. Jen na jeden nebo dva dny tady budeme, ano?“

Pochopila jsem, že největším důvodem asi nejspíš bylo to, že se potřebovala uklidnit. Ten můj pád ji nejspíš hodně vyděsil. Táta nás odvezl před dům, nahoru jsem vyjela výtahem, i když normálně chodím pěšky. Jsou to jen dvě patra. A když jsem si lehla do své postele, pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu. Jo, vlastní postel, je vlastní postel. Jako by byl svět najednou jednodušší, krásnější a pohodlnější. Můj pokoj, teda vlastně náš, můj a bráchy, ale brácha zůstal na chalupě, že. Moje věci, můj prostor, jen ten stůl bez počítače byl takový divný.

Můj výhled z okna, moje peřina, můj nepořádek.

Nevím, co se mnou v nemocnici dělali, ale normálně jsem po pár minutách usnula.

Pokračovat v další kapitole zde.

Vrátit se na předchozí kapitolu zde.

Přejít na hlavní stránku zde.

Martina Boučková

Stránky: 1 2 3