LOVID – 35. kapitola z e-knihy pro YA, zdarma
„Dobře. Tak co Vysoké Tatry? Něco za rozumnou cenu?“
„Nebo kemp v Čechách?“
Zasmál se. „Tak dobře, počkáme. V dnešní době by si člověk asi neměl nic moc plánovat, že.“
Když se mě brácha večer ptal, jestli nevyužiju úraz ve prospěch, že bych se ulila ze školy, na chvíli mě ta myšlenka zaujala, ale pak jsem si uvědomila, že klikat myší ještě zvládnu a většinu zápisu dostáváme v powerpointové prezentaci a vlastně ruku budu potřebovat jen pro vyplňování pracovních sešitů na angličtinu, němčinu a pro matiku. A to nějak v klidu dám.
Tenhle týden měl být stejně kratší. Ve škole nás honili od jedné písemky ke druhé, aby to stihli, protože od čtvrtka jsou prázdniny. Jakub to měl na základce přesně obráceně. Jejich učitelé zvolnili se stejnou výmluvou: když jsou od čtvrtka ty prázdniny…
„S příchodem příznivého počasí a Velikonoc apeloval ministr vnitra na dodržování vládních opatření proti epidemii… V terénu zůstávají policejní hlídky. Víc jich policie v příštích dnech nasazovat nebude. I proto, že už to není v jejich silách. >>Já bych všechny poprosil, aby opravdu i na ty Velikonoce vydrželi, i když se situace zlepšuje, tak to neznamená, že je vyhráno… takže je dobré zůstat na Velikonoce doma<< … Na porušení vládních nařízení často policejní hlídky upozorňují sami lidé. Jen pardubičtí strážníci včera dostali dvě stovky hlášení, jako třeba v Bubeníkových sadech…“ bylo slyšet z televize.
„Tak si to představ, jací jsou lidi udavači,“ podotkla mamka.
„Nic se od minulého režimu nezměnilo,“ přidala babička.
A táta taky doplnil: „A ještě ukážou Pardubice. No to mě těší teda dvojnásob,“ dodal ironicky.
„A to jsem si myslela, že se lidé od jara sklidnili. Na jaře, když nevěděli, co ten virus vůbec znamená a šířila se videa z Číny, kde na ulici umírali lidé, tak bych to ještě nějak pochopila,“ pokračovala mamka. „Ale jako dneska, po tak dlouhé době? Lidi mají roušky, někdo už jde i na očkování a oni stejně volají na policii a udávají.“
„Češi se v tomhle asi nezmění,“ zesmutněla babička.
„Já bych neřekl, že je to jen u nás. Jestli se takhle chovají lidé i jinde ve světě, to nevíme,“ vzdouval se v tátovi vlastenecký pud. „Dost možná to takhle probíhá všude, ale je to jedna z lidských vlastností, která mě fakt štve.“
Říkala jsem si, že by si mohla mamka s taťkou odnést televizi radši nahoru, do mého bývalého pokoje. Od té doby, co jsme se vrátili z nemocnice, jsem si s našima přehodila ložnici. Oni spí na těch dvou postelích u mě a já na nepohodlném rozkládacím gauči. Babi sic navrhovala, že by si to se mnou vyměnila, ale to zas ne, to přežiju. Takový měkkouš nejsem. I když radost to teda není žádná. Táta snesl počítač dolů, ale stále mi tu překáží telka, protože k ní se pak stáhnou naši nebo babička a já fakticky nemám kam prchnout. Zejména s tím pochroumaným kolenem mi to dobře neběhá.
A kolečkové brusle nějaký čas nepoužiju, že.
Seděla jsem před spaním na tom tvrdém gauči, ruku v sádře si podpírala vrstvami polštářů, dívala se z okna a říkala si, jak se vlastně mám skvěle. Je to takový paradox a věřím tomu, že kluci od nás ze třídy, teda Straka a Kobliha, by to hned využili k nějakým vtipným hláškám. Například kolikrát se musím rozbít, abych se cítila líp. Jenže ono to je o něčem jiném.
Když jsme byli doma, tak všechno běželo v pořádku a já ani nevěděla, vůbec nepociťovala, jestli je to fajn nebo ne. Prostě mi to vyhovovalo, protože mi lenost nedovolila se tím nějak víc zaobírat. Ale tady po ten krátký březnový čas se toho tolik změnilo. Místo, kam jsem zaboha nechtěla jet a odkud jsem ještě před krátký čas mínila hodně rychle zdrhnout mi objevilo zvláštní tajemství: i ta největší překážka se dá překonat.
S Nicky už to snad bude bez problémů a Filip je takový, že si už nedovedu představit bez něho žádný další den. Mám v ruku v sádře, a co. A na noc si z kolena sundávám ten fixační hadr na suchý zip. Mám ho nosit hlavně přes den. Ale co podruhý!
Jakmile mi problikne zpráva od Filipa, mám obrovskou radost a hned ji musím otevřít. Přečtu, odpovím, potutelně se uvnitř sebe a pak už i místy hlasitě šklebím, jak mi přijdou některé mé hlášky dobře mířené a jeho vtipné, jak je to celá taková hřejivá konverzace, o kterou bych nechtěla přijít.
Pokračování na další stránce.
Jeden komentář
Pingback: