V roce 2020 jsem napsala satirický román, který se snad jednou také dočká svého vydání. Ale zde alespoň zatím jedna ukázka:

Naše rodina byla odjaktěživa spjatá s Texlanem

Všichni si jistě pamatujete, jak si osud nebo chcete-li politické změny a chlad studené války s tímto podnikem zažonglovaly. Některé věci prostě nešly ovlivnit. V náš neprospěch.

Firma v průběhu své existence několikrát změnila název. Nejprve to byl Voříšek a syn. Následně po zastřelení otce Voříška v průběhu květnových zmatků v roce 1945 a po spravedlivém zatčení syna kolaboranta a vykořisťovatele v roce 1948 se přejmenoval na Textilní závody Československo-sovětského přátelství. A pak znovu po dalším spravedlivém zásahu z vyčpělosti perestrojky, po sametové revoluci a oblíbené sociální hře zvané kupónová privatizace, která skýtala pro řadové občany tolik nevyužitých trumfů, přejmenovala na Texlan, s. r. o. Ale vždycky jsme tu byli. Vždycky. Vypadalo to na nezničitelné pouto, které žádný režim nikdy nezlomí.

Ale nerad bych předcházel. V rychlosti tedy: jedné vlahé podzimní noci z 29. na 30. září 1938, kdy se průměrná teplota během dne pohybovala kolem patnácti stupňů Celsia, musel můj děd Jiří Renut znenadání utíkat, jako by mu šlo o život.

Po pravdě, o život by mu doopravdy šlo, kdyby byl kloboučník Vít Novotný alespoň z části dobrý střelec a nepřihnul si víc vermutu, než mu dovolovalo potemnět bystrou mysl a ztučnělá tvrdnoucí játra. Vystřelil na dědu z nabité kulovnice, která roky stála vedle věšáku bez povšimnutí a často k ní hosté zbůhdarma odkládali deštníky, aniž by jí věnovali pozornost. Kloboučník Vít Novotný se totiž vrátil ze své za jinak běžných okolností obvykle úspěšné čtvrteční mariášové partie podstatně dříve. A to už před půlnocí. Prý mu tentokrát nehrála dobrá karta. Po pravdě řečeno souvislosti debaklu byly podstatně prostší.

Aniž by to tušil, už předem bylo rozhodnuto o jeho hráčské popravě.

Hlavní příčinou bylo, že mezi členy spolku se nově zařadil Hans Hauptmann, který se před krátkou dobou přiženil do rodiny obchodníka Romana Forejta. Hans se po celou dobu chvástal, že německá krev má daleko větší potenciál a vědecky bylo rovněž prokázáno, že jistá rasa je bezpodmínečně lepší, inteligentnější a s jasnou budoucností. K tomu samotný mariáš rovněž pochází z Německa jako všechno, co je krásné a ušlechtilé. A Hans taky vyhrál.

Možná není nepodstatné upozornit na to, že Hansova zručnost nejen v mariáši byla vybroušena díky jeho uměleckých angažmá a dobře propracovaných švindlů. Pocházel z ochotnické rodiny a jeho strýc byl slavný kouzelník Mistr Magnificus.

A kdyby tedy novopečený tchán nepřivedl Hanse na toto čtvrteční setkání a Hans by nevyužil dobrých strýčkových triků, tak by kloboučník Vít Novotný znovu vyhrál a vrátil by se blažený radostí nejdříve o půl třetí ráno k rovněž oblažené manželce, která by již v tichosti spala sama ve své ložnici.

Tento zlomový okamžik si můj tehdy třiadvacetiletý děd uvědomil jako zřejmé znamení: Mladý muž musí být vždy připraven na zradu, kterou mu mohou předložit jakékoliv okolnosti, jež on sám by mohl, ale také vůbec nemusel ovlivnit.

Tu samou noc shodou okolností Neville Chamberlain a Édouard Daladier podlehli nátlaku rozlíceného Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho. V ten čas bylo rozhodnuto.

A můj děd běžel… I když byl zprvopočátku vyděšený, hned za první odbočkou už to byl spíš provokativní poklus jak z Chaplinova filmu: kolena pěkně nahoru, ruce blízko u těla a patrný výsměch. Vyhrál.

Naši chlapci u hranic však bez jediného výstřelu vše prohráli.

Děda se přestěhoval a nastoupil do textilky Voříšek a syn. Stal se vrátným neboli jednou z nejdůležitějších osob ve firmě. On rozhodoval (a často za nelhostejné všimné), kdo může vstoupit a kdo ne. Usmolení pobudové, kteří by rádi získali nějaké lukrativnější místo ve firmě a neměli na to, aby patřičně mého dědu motivovali, zůstali stále na stejném místě: na ulici. A to byla dědova kariéra teprve v plenkách. Byl mladý, bezdětný (nebo aspoň mu nebylo známo, že by měl nějaké potomky) a svět mu fakticky ležel u nohou. V Evropě řádila válka, která se pak rozprostřela i do dalších kontinentů, ale jedinou uniformu, kterou kdy děda oblékl, byla ta červená vrátného z firmy Voříšek a syn.

Tehdy v hlavním sále a ještě v kanceláři generálního ředitele byly vyvěšeny fotografie významných osobností, jež podnik navštívily nebo zde nakupovaly. Nebylo zcela jisté, jak hodně byla tato dokumentace věrohodná, ale pravdou je, že jakmile můj děd do podniku přivítal někoho, kdo byl obecně uznávaný ať na finančním poli, v politice nebo za filmovou celebritu, spatřil-li tuto výstavu význačných a výjimečných, chtěl být pochopitelně také hned mezi ně přidán.

Proces zpyšnělého věšení měl také opačnou stranu. Některé fotografie se později musely sundávat. Ani ne tak popularita jako spíš politika podle vlastních měřítek rozhodovala, kdo může viset na tablu slávy a kdo ve smyčce na rameni šibenice. A byla jich celá řada, které šly do krbu nebo sklepa, kde se musely dobře schovat. Kdyby se náhodou karta později zase obrátila. Věřit totiž jeden den, že taková nálada bude napořád je stejně naivní jako domnívat se, že se člověk dobrému vtipu dokáže pokaždé stejně dobře zasmát. Jednou se prostě omrzí.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4