Mezi zprvu vyvěšenými a později svěšenými byl i režisér Robert Land.

Dědeček byl přesvědčený, že jeho fotografie nepatřila právě k snobským padělkům, které měly v divákovi evokovat úžas, jaké skutečné osobnosti mají pan velkotovárník se synem za známé a přátele. Tvrdil, že tento význačný rakouský umělec skutečně do Voříšek a syn osobně vstoupil a dokonce s ním i hovořil! Díky němu děda získal do soukromé sbírky fotografie okouzlující Marlene Dietrich, s níž Robert Land natáčel své první němé filmy. Považoval ji za ikonografickou krásku a vzor ideální ženy. Proto prý střídal jednu milenku za druhou v naději, že jednou najde tu svou pravou Marlene.

S Robertem Landem toho však měli společného více. I můj děd původně pocházel z Kroměříže. A když tak přemýšlím, tehdy jak utíkal z domu kloboučníka Víta Novotného, nebylo to od původního Robertova bydliště zase tak daleko. Robert pocházel z měšťanského domu U zlatého slunce, ale jmenovku by nesl spíš Liebmann, než Land, jak se později přejmenoval. A také to, že jeho otec měl na kroměřížském náměstí obchod s látkami. Jenže Robertův otec zemřel sedmatřicet let před Mnichovem.

Robert byl nejmladší z šesti dětí. Jeho však textilie tak nebraly jako právě film. Ačkoliv když se to tak vezme ve své podstatě měly tyto obory mnoho společného: textil se také navíjel a odměřoval na délku stejně jako 35mm film.

Robertova fotografie visela na zdi ještě několik let i po jeho odchodu z Německa v roce 1933. Dědovi se ale ani náhodou nezmínil, že to bylo kvůli jeho židovskému původu. Prý chtěl změnu a začít režírovat v Praze. Zklamaně konstatoval, že totiž teď o kultuře v Německu rozhoduje jakýsi pohublý Joseph Goebbels, muž, jehož psanou tvorbu dříve nakladatelství odmítala, tak se teď nejspíš bude všem jen mstít.

Co se dělo v horních kancelářích, není dědovi známo, ale i tak se dozvěděl, co potřeboval. Robert Land ještě před odjezdem z Německa stihl dotočit film Drei Kaiserjäger, který se ale do kin do konce jeho života už nedostal. Byla to ztráta času nad oslavou ctností německého vojáka, kterému ani rodinné spory, opuštěná krásná snoubenka a dluhy z hazardu nezabránily v tom, aby se zapojil do boje ve světové válce proti nepříteli, aniž by tušil, zdali se ještě setká a usmíří se svou rodinou. Jediné oko by nezůstalo suché. A který z mužů by nezatoužil po půvabné Else Ester, která dojemně hrála zhrzenou snoubenku Liesl von Landegger? S pokorou prý přijal od Roberta smyslné obrázky hereček jako všimné, vyslechl trápení jeho ustarané duše a vpustil váženého pana režiséra do sídla firmy.

Když později děd sundával obrázek Roberta Langa, vložil si ho prý tajně pod košili a doma pečlivě ukryl. Byl to možná první a poslední rebelský kousek, který uskutečnil. Do rámečku na zeď pak zasadil obrázek Leni Riefenstahlové, co do půvabu daleko vzdálené Marlene nebo Ester a dalším hvězdám. Nikdy do Voříšek a syn nevstoupila, ale prázdné místo někdo zabrat musel. A proč ne po židovském režisérovi právě ta pro nacisty nejuctivější propagátorka? Její Triumf vůle byl skutečně úctyhodným kouskem s mnoha filmařskými novotami, které se do té doby v dokumentárním filmu nikdy předtím neobjevily.

V té době neměl nikdo ani tušení, čeho tahle žena bude v průběhu svého dravého života schopna: mnohem mnohem později se v šedesáti letech přestěhuje do Afriky, bude žít mezi Núbijci a naučí se jejich jazyk a v sedmdesáti začne s potápěním a fotografováním podmořského života. Žila 101 let! Přežila mého dědu, a to se ještě narodila dříve. A stejně tak přežila i mého otce.

Během války podnik vzkvétal

Metráže doslova kilometráže tkanin se vyprodukovávaly jako nikdy předtím. Bylo to nejen proto, že díky tehdejším populárním německým nařízením byly některé podniky zavřeny nebo obsazeny, ale také díky výhodným smlouvám s dalšími krejčovskými továrnami a dílnami. Voříšek a syn směle dodával tkaniny pro armádu.

Děd na začátku války přestal vyhledávat svou Marlene a vzal si babičku Alžbětu. Byl to výhodný sňatek, protože pak už nemusel platit činži. Babička byla podstatně starší vdova. Když se v roce 1939 brali, jí bylo 33 a mému dědovi 24 let. Protože neměla z prvního manželství děti, děd si myslel, že se nemá čeho obávat. A bude moci tento sňatek považovat za oboustranně výhodný. Brzy zjistil, že problém nebyl na straně babičky, ale zesnulý poručík Alois Kozderka střílel slepými. V roce 1940 se narodila teta Julie, v roce 1942 můj otec Miroslav a po válce v roce 1946 strýc Robert.

Pokračování na další stránce.

Stránky: 1 2 3 4